AC/DC - Highway to Hell

Renomé australských grázlíků se s deskou Highway to Hell zněkolikanásobilo. Z lokálního zázraku se pomalu stává celosvětově adorovaný rock'n'rollový fenomén, což má následující album – bohužel už bez Bona Scotta - ještě podtrhnout. AC/DC nastavují napětí na maximum a načínají svou nejslavnější i nejtragičtější dvouletku.

Že už se skupina vřadila do kategorie pro hudební byznysmeny perspektivních dojnic svědčí už klopotný proces vzniku alba. Firma Atlantic vyšachovala ze hry dosavadní producentské duo kapely, tedy i George, jednoho z bratrů Youngových, a pokusila se jim vnutit protřelého profíka Eddieho Kramera. Jeho arogantní přístup ale brzy celou spolupráci pohřbil a Australané se o své vůli svěřili do rukou méně slavného, ale rovněž zkušeného a především mnohem vstřícnějšího Roberta “Mutta” Langeho. Na firmě se pak museli chytit za nos, když výsledek tohoto nouzového spojení předčil v prodejnosti všechna předchozí alba kapely.

Na drtivě úsporný styl AC/DC Lange nesáhl, ale se zvukem si pohrál a pomohl tak muzikantům k nadupané, plnokrevné nahrávce, která zachovává syrovou bluesrockovou energii, ale zároveň kvalifikuje přítomné songy k ovládnutí velkých arén. Cestu mezi stadionové borce skupině kolíkují i bohatě využívané sbory, které třeba pecku If You Want Blood (You've Got It) v cílové rovince bičují strhujícím způsobem. Ostatně refrény prakticky všech deseti písní přímo vybízejí k davovému vyřvávání, přesto jejich bluesový kořen zůstává pevný a pružný.

Notoricky známé titulní pecky může mít leckdo už plné zuby, ale třeba moment, kdy se těsně před zabijáckým refrénem do písně zařízne dosud mlčící basa, rozproudí krev i po stopadesáté. Stejně nakopávající jsou nadržené kvapíky Girls Got Rhythm nebo Beating Around the Bush i závěrečné valící se bluesové monstrum Night Prowler. Walk All Over You zaujme kontrastem mezi svižnými verzemi a ztěžklým refrénem, v netypicky odlehčené Love Hungry Man zase baskytara Cliffa Williamse drze i nesměle koketuje s funkem.

S nebývale masivním zvukem a nevysychající invencí se AC/DC podařilo vyprodukovat jednu ze svých zásadních, sebedefinujících nahrávek. Svůj jedinečný a dopilovaný styl hodili do gala a vydali se s ním dobýt svět. Bohužel naposledy společně s Bonem Scottem, jemuž o pár měsíců později jeho milovaný alkohol tragicky zkrátil vychutnávání zaslouženého úspěchu.