100 %
Něco něco - majonéza
K pravému opaku, tedy ke zpomalení a nadechnutí, vyzývá pouze skladba "dýchej", která funguje jako tolik potřebné zklidnění a...
80 %
Metric - Romanticize The Dive
Metric patří mezi ty výjimečné skupiny, které dokázaly přežít několik hudebních epoch, aniž by ztratily vlastní identitu: od...
70 %
Foo Fighters - Your Favorite Toy
Svět Davea Grohla a Foo Fighters prošel v posledních čtyřech letech nejednou těžkou zkouškou a je s podivem, že při tom všem ještě zbylo...
80 %
Petra Janů - Světla reflektorů
Petru Janů jsem nikdy předtím naživo neviděl, nevěděl jsem proto, co od ní čekat. A ona se s tím vůbec nepárala. I když vystupovala na...
60 %
Tomora - Come Closer
Britský hudebník Tom Rowlands z The Chemical Brothers a oblíbená norská divoženka Aurora se rozhodli spojit síly a vzešel z toho projekt...
90 %
Jessie Ware - Superbloom
Na novince "Superbloom" Jessie Ware nejen navazuje na svou úspěšnou disco éru, ale rozšiřuje ji do podoby konceptuálního světa....
11.10.2023 - 19:42 | Apache
Tak neuvěřitelně špatné, že tehdy snad nikdo nevěřil, že by se z toho Accept ještě někdy vzpamatovali. Taky skoro všichni uvěřili tomu, že jediná další možná cesta je ta Dirkschneiderova, tedy U. D. O. Dost mě šokovalo, když jsem před pár lety zjistil, že na Wikipedii je tohle album řazeno do glam metalu. Nějaký džouk nebo se někdo jenom pořádně uhodil do palice? Tahle těžkoprdelatá, křečovitá snaha o kdovíco je do té doby největším průserem v diskografii kapely. Asi jediným zapamatovatelným momentem je tady Generation Clash, která začíná nadějně, ale jelikož zcela postrádá jakoukoli gradaci, i ona postupně vyšumí do prázdna. Z mého pohledu byl tohle opravdu konec starých dobrých Accept, kteří se sice později znovu spojili s Udem, ale jediným světlým momentem v jejich další kariéře byla comebacková Objection Overruled z roku 1993. A ani ta nedokázala překonat nic, s čím Accept přišli v letech 1981 - 1986. Bohužel ani U.D.O. později (možná až na pár výjimek) nedokázali vyprodukovat nic, co by se mohlo rovnat jejich prvním třem albům. Dnes mají Accept už třetího zpěváka a vydávají věci, které podle mě nemají s těmi z 80. let hudebně ani kvalitativně vůbec nic společného. A Udo? Ten už léta chrlí jeden průměrný a zaměnitelný titul za druhým. A že se mu do kapely postupně stěhuje zpátky nejeden starý spoluhráč z jeho nejslavnějšího bandu, jen podtrhuje bezvýchodnost a paradoxnost celé situace. Z dnešního pohledu je jasné, že Accept měli v době vydání Eat the Heat nejsvětlejší chvíle své kariéry bohužel už za sebou. PS: Dnes jsem si Eat the Heat po letech opět pustil, abych si ověřil, že mé znechucení z něj je pořád stejné. A musím říct, že přetrpět to (někde v polovině jsem si musel dát dlouhou pauzu) mi dalo pořádně zabrat. (Popravdě, vzdal jsem to tři písničky před koncem.) Ta věc je špatná úplně stejně jako byla před těmi skoro 35 lety. Tedy na Accept. U nějaké třetiligové, dnes už zcela neznámé německé kapely, by se ještě dalo přimhouřit oko… a pak navždy zapomenout.
11.10.2023 - 16:54 | Meca76
Eat The Heat" možno zhrnúť ako trochu technickejší vývoj od super-chytľavého, proto-power metalového smeru, ktorý dominoval "ruskej rulete", s úplne prehnaným vokálnym podaním.
Accept už nemá vo svojej zostave Uda Dirkschniedera, ale skupina stále kombinuje najlepšie prvky AC/DC a kapiel 70. rokov ako Rainbow, aby prišla s tanierom plným chytľavého, melodického rocku.
18.06.2017 - 11:45 | milanek
Lidé, kterým se toto líbí
Meca76Album,které možná nemělo vzniknout pod jménem Accept,přesto se jedná o sbírku výborných skladem v čele s "Generation Clash","Hellhammer" nebo "X-T-C".Nový zpěvák David Reece v úžasné formě.Hodně podceňované album.