Dokonalý přenos energie v přírodě pozorovat nelze. Pokud bychom však hledali systém, ve kterém tento jev dosahuje maxima, obraťme se k Agnostic Front. Tam se hodnoty při přenosu mezi posluchačem a koncertujícími muzikanty blíží kriticky vysokým hodnotám.
O tom, jak moc vypovídající může být název desky, se lze přesvědčit právě u newyorských veteránů. Ten v případě nahrávky číslo patnáct definuje přesně to, čím se tato kapela drží na výsluní HC/punku již přes dvě a půl dekády. V první polovině devadesátých let začali posouvat hranici punku čím dál intenzivněji do hardcoru, který s ostatními partami kolem klubu CBGB utvářeli a vymodelovali do dnešní odnože s přívlastkem newyorský. Dnes, téměř po třiceti letech, okolo sebe šíří poselství, které je na první pohled čitelné z titulu aktuální novinky. Svůj život zasvětili hudbě, přátelům, fanouškům a nejbližším. O intenzitě a upřímnosti jejich poselství nejlépe vypovídá „My Life My Way“.
Početný zástup fanoušků, kteří za kapelou stojí, by jen těžko odpouštěl větší hudební odklon od tradičních hardcorových postupů. Oproti předešlému „Warrior“ se „agnostici“ sice posouvají více k punkovým postupům, ale v jejich případě se nejedná o krok do neznáma. Stejně jako zde se punkové kořeny objevují i na desce „Something's Gotta Give“. Z písní sálají hutné refrény, agresivní kytarové riffování a sborový zpěv. Ze všech nejvíce vystupují kupříkladu španělská... číst dále
Dokonalý přenos energie v přírodě pozorovat nelze. Pokud bychom však hledali systém, ve kterém tento jev dosahuje maxima, obraťme se k Agnostic Front. Tam se hodnoty při přenosu mezi posluchačem a koncertujícími muzikanty blíží kriticky vysokým hodnotám.
O tom, jak moc vypovídající může být název desky, se lze přesvědčit právě u newyorských veteránů. Ten v případě nahrávky číslo patnáct definuje přesně to, čím se tato kapela drží na výsluní HC/punku již přes dvě a půl dekády. V první polovině devadesátých let začali posouvat hranici punku čím dál intenzivněji do hardcoru, který s ostatními partami kolem klubu CBGB utvářeli a vymodelovali do dnešní odnože s přívlastkem newyorský. Dnes, téměř po třiceti letech, okolo sebe šíří poselství, které je na první pohled čitelné z titulu aktuální novinky. Svůj život zasvětili hudbě, přátelům, fanouškům a nejbližším. O intenzitě a upřímnosti jejich poselství nejlépe vypovídá „My Life My Way“.
Početný zástup fanoušků, kteří za kapelou stojí, by jen těžko odpouštěl větší hudební odklon od tradičních hardcorových postupů. Oproti předešlému „Warrior“ se „agnostici“ sice posouvají více k punkovým postupům, ale v jejich případě se nejedná o krok do neznáma. Stejně jako zde se punkové kořeny objevují i na desce „Something's Gotta Give“. Z písní sálají hutné refrény, agresivní kytarové riffování a sborový zpěv. Ze všech nejvíce vystupují kupříkladu španělská „A Mi Manera“, příkladně hymnická „My Life My Way“ nebo sebevědomá „City Streets“.
Co však během posledních dvou desek vystupuje víceméně mimochodem, je tradice americké rockové hudby. Každý hudebník je do jisté míry ovlivněn svými vzory, a stejně tak i zde se objevují čím dál častěji melodické vyhrávky, kytarová sóla, rockověji stavěné písně a vokály. Jakýsi charakteristický prvek, který vystupuje do popředí v různých obdobích muzikantova života. Možná je to také pozůstatek z nahrávání Stigmovy sólové desky „New York Blood“, ve které své vzory definoval více než jasně. Myslím, že její tvorba částečně přesáhla i do skládání aktuálního materiálu jeho domovské kapely.
„My Life My Way“ rozhodně nebude patřit k nijak zásadním deskám. Vzbuzuje však respekt, což je u kapely, která je hudebně víceméně uzavřena, velmi zásadní moment. Ve chvíli, kdy není prostor pro výrazné experimentování, existují jen dvě reálné možnosti, jak výsledný produkt dopadne. Nudný průměr nebo dobře odvedená práce hodná obdivu. Pokud budou „agnostici“ v nastolené cestě pokračovat, žádné zklamání nehrozí. Tahle parta z nastoleného tempa neslevuje ani omylem.
recenzi poskytnul hudební server Aardvark
Komentáře