Oh Sees - Drop

Přiměřené množství talentu a obdivuhodné pracovitosti, i tak by se dala lehce popsat hudební stránka Johna Dwyera, vůdčí osobnosti Thee Oh Sees. Dwyer, který letos vstoupí do klubu čtyřicátníků, nás zásobuje hlukem a rock’n’rollem už dlouhých 17 let (vzpomeňte noise-punkové počátky Pink and Brown), a když loni na podzim ohlásil pauzu, fanouškovská základna se paranoidně otřásla v základech. Skutečně končí kapela, která se v indierockových vodách postarala o renesanci undergroundového rock’n’rollu? Pravda je taková, že vyčerpaný Dwyer si chtěl odpočinout od nekonečných turné (jen Evropou se loni prohnal dvakrát) a na konci zimní pauzy se vrací s povedeným (v diskografii T.O.S. nikoliv však nejlepším) kouskem Drop, vydaném na vlastním labelu Castle Face u příležitosti dubnového Record Store Day.

Tvorba T.O.S., klasicky postavená na obligátních rockových a garážových základech, s Drop chytá svěží vítr výrazně ovlivněný psychedelickým a především repetitivním rockem. Skladby jako Transparent World či Savage Victory, při kterých můžete pokyvovat do hypnotických basových a kytarových linek, patří mezi nejzajímavější. V úvodní Penetrating Eye naopak Dwyer šlape na paty svému bývalému spoluhráči Tyi Seagallovi (který nedávno slavil úspěch s Fuzz), a to ve chvíli, kdy ukazuje, že vystřihnout pecku s vydatným hardrockovým riffem mu nedělá problém. Nepřímo tak potvrzuje pravidlo, že žák má vždycky zůstat o krok za mistrem.

Na Drop nechybí ani chytlavé skladby jako Encrypted Bounce nebo Camera s Dwyerovým typickým rukopisem a výraznou zpěvovou linkou, stejně jako pocta rockovým velikánům: jednou Bowiemu (King’s Nose) a v závěru i The Beatles v melancholické The Lens, kdy Dwyerův až recitální vokál zvedají smyčce a trumpeta. Jedinou výtku mám k tentokrát až silnému nedostatku dravosti; jedna pauza nestačí, ale těším se na příště.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #37.