Hank Williams III - Attention Deficit Domination

Postarší upravenej chlapík stojí na okraji města. Kolem něho přešlapuje sešlost starousedlíků přihlížejících a čekajících na jeho verdikt. Je dusno. Vzduch se takřka nehýbe a kolem městečka se táhne pustina bez billboardů a stopařů. Muž hledí kamsi k horizontu a bez sebemenšího zaškubnutí ve tváři mlčí. Všichni na něm visí pohledem: Tak co? Už ví, jak na toho ďábla? Už má plán? Náhle vzduch prořízne zběsilé vytí a řehot. K městu se řítí směs prachu, řevu vytuněného motoru a pošahaného chechotání... Auto bez řidiče se řítí k městu, chladič připomíná žhavou tlamu a světlomety žhnoucí bulvy. Na kapotě se drží chlapík, pomateně se směje a do naleštěné karosérie zaráží jeden dřevěný upírobijecký kůl za druhým. Tak přijíždí poslední cowboy...

Hank Williams III si vybudoval neodolatelnou a nepřehlédnutelnou pozici na výsluní avantgardních songwriterů. Jednou rukou si přitahuje do bytu country krasavice s plstěnými stetsony a když jejich opasek a kožené boty hodí za postel, vyskočí na stůl a hlubokým hlasem zařve milostné trojverší silně doom and heavy, zdůrazněné těžkotonážním bušením těla o tělo, ostrým prožezáváním vzduchu čepelí větší než velké břitvy a následně orgasmickým kytarovým zvukem. Vše s nadhledem a smyslem pro humor značně černý i lihový, vše s ohledem na maniakálně depresivní hodnotu doby. Skvělý sex. Zakončený pekelným tanečkem - kvapíkem na hrobech domácích miláčků.

Anarchy přístup, country kořeny tušené i přiznané, láska k hard estetice a hutnému zvuku. Pokračovatel tradice velkých písničkářských desperátů. Nyní přišel s podivným a husarským kouskem. Během jednoho dne vypustil do světa trojici alb, z nichž právě Attention Deficit Domination zní nejvymazleněji a nejuceleněji.

Jasně, v tvorbě Hanka III se najde spousta sfér - od psychobilly po punkcountry. Od banja po raketometné chrlení slov. A texty temnotou a depresemi protknuté. Tentokrát šel muž v klobouku hlouběji a ještě více do černoty. Kamsi ke kořenům doom metalu. Zvuk kytary božsky mrzačený distortionem (In the Camouflage) až kamsi k mručivě bzučící rohaté potvoře jen s občasným křišťálově jasným lampovým svítáním. Apokalypticky valící se bicí jsou kulometně ověnčené dvojšlapkou (Goats ’n’ Heathans) a hlas zaříkává dikcí mečícího kozla, ne nepodobný MadManově na prvním stylotvorném albu BS, se střídá s občasným hlubokým řevem z pod podlahy (I Feel Sacrificed - tohle je úžasná věc!!!). Takhle by zpíval dýňař Corgan, kdybyste ho hodinu nechali točit kolem kolíku v zahradě se skloněnou hlavou a jednou rukou za zády uprostřed ledna (Get Str8). Vymodlený sound, značně masakrální. Pak je tu zvuk. Nešminkovaný a nehlazený do naprosté bezpohlavnosti. Naopak, hodně realistický, takřka klubově přímočarý s potlačením výšek, kašlající na zachování jedinečnosti zvuku nástroje, naopak s důrazem na atmosféru. To je prostě 10% navíc.

Až budete sjíždět celou várku alb Hanka III z 6. září, bude tohle to nejméně kvapící k závěru. Skladby si plynou pozvolna a občas díky rytmickým zvratům zpomalují takřka k nehybnosti (Make a Fall). O to víc v nich funguje napětí. Hank si pohrává s vykreslením tíživého a plíživého čehosi, co proniká do kůže a pomalu se šíří každou drobnou částí Vašeho těla (Livin’ Beyond Doom). A kytary dál staví neproniknutelné plochy z basových tónů, bicí stimulují zkomírající tep a kazatel vám mečí do ouška.

Jsou tu naprosté klenoty. Především Livin’ Beyond Doom. Záhrobní táhlé mručení klidných chvilek bez záruky střídající se se stacatem kytary a bicích, šepoty i výkřiky měnící se na více jak pěti minutách. Nejmelodičtější I Feel Sacrificed a závěrečná postupně vystavěná a gradovaná Goats ’n’ Heathans. Žádný náznak mainstreamu, chytlavých melodií (a Hank III je umí, ne že ne) nebo polevování po odehraných letech. V plné síle, neodchytitelný, bojující stále s rodinným odkazem a z něho vycházejícími předsudky. Přesto nepopírající své kořeny. Obrovskej frajer.

Starousedlíci dál hledí na vyrovnaného hrdinu. Vzduch se chvěje. Hrdina už nestojí, nehnutě nehledí vstříc blížícímu se prokletí. Válí se v prachu, sražen kvílící bestií se žhnoucím chladičem, krocenou chlapíkem, který jí vráží do kapoty dřevěné kůly s pekelným chechtotem a vřískajícím mečivé své jupeee yeah!!! Tak projel poslední cowboy.