Alice in Chains - Black Gives Way to Blue

Oficiálně skupina Alice in Chains existovala až do roku 2002, kdy frontman Layne Staley prohrál svůj boj s drogovou závislostí. Právě ta také znemožňovala skupině souvislejší tvorbu, takže na novou řadovou desku se marně čekalo už od roku 1995. Po Staleyho smrti se zdálo, že je tomuto trápení definitivně konec a jméno Alice in Chains pohltí historie. Zasvěcení ale dobře věděli, že i když byl Layne pro tvář kapely zásadní postavou (ať už díky image feťáckého mučedníka nebo pro svůj charakteristický “mečák”), role tvůrčího tahouna náležela sólovému kytaristovi Jerrymu Cantrellovi. Proto obnovení koncertní činnosti v roce 2005 nevyznívalo jako drzost, ačkoliv pochybnosti o soběstačnosti pozůstalé trojice Cantrell, Inez, Kinney byly určitě na místě.

Protože zvuk kapely vždy do značné míry definoval Staleyho a Cantrellův dvojhlas, logickým krokem bylo angažování druhého zpěváka. Cantrell přivedl kamaráda Williama DuValla ze skupiny Comes with the Fall a přiřknul mu nezáviděníhodnou pozici frontmana, pozici, na níž je srovnávání s jeho předchůdcem tím prvním, co nás napadne. Deska Black Gives Way to Blue, která vznikla tři roky po DuVallově příchodu, konečně vtíravé otázky zodpovídá a jsou to odpovědi veskrze potěšitelné. DuVallův vokál jistě není tak charakteristický, jako bylo pod kůži se zadírající bolestné Staleyho lkaní. Rozlišit jeho a Cantrellovy vokální linky je v důsledku toho poněkud obtížnější, což ovšem není výtka. Ostatně ve chvílích, kdy oba zpěváci spojí své síly, je souzvuk jejich hlasů původnímu harmonickému efektu velmi podobný. I v sólových pasážích je ale DuVallův výkon sebejistý a s rukopisem kapely naprosto kompatibilní.

Tolik k odlišnostem, protože jinak jsou Alice in Chains vzor 2009 v podstatě věrným obrazem své o patnáct let starší inkarnace. Poznáte je od prvního tónu a po celou téměř hodinovou stopáž nezavdají konzervativním fanouškům jedinou příčinu ke stížnostem. Black Gives Way to Blue navazuje především na první dvě alba, koncentrovaná beznaděj toho třetího odešla spolu s nešťastnou duší bývalého frontmana. Opět tu máme líné, lepkavé houštiny riffů, tu a tam proříznuté rychlejší pasáží (efektní hlavně v Acid Bubble), pouze v nich už není tolik trnů, takže se z nich posluchač na konci nevynoří jako zmrzačený třínohý pes.

Vývoj tedy proběhl pramalý, což může být pro někoho zklamáním, ale v takovém případě se počítá hlavně kvalita materiálu. A v tomto bodě obstál Jerry Cantrell na výbornou. Mizivé procento nevýrazných skladeb (Take Her Out) zcela zastiňují skvěle napsané písně, z nichž nejméně polovina má hitové proporce. Z těch plnokrevně hutných minimálně Check My Brain, A Looking in View, Lesson Learned nebo Private Hell, ale povedly se i akustickou kytarou nadýchané pomaláče Your Decision, When the Sun Rose Again i závěrečná titulní píseň podmalovaná citlivě neexhibujícím piánem Eltona Johna.

Alice in Chains zamrzli v čase, ale není třeba jim to (aspoň prozatím) vyčítat. Jednak přišli se silnými skladbami (aby ne, když na to měli čtrnáct let) a jednak se ukazuje, že jejich sabatoidní sludge rock, s nímž se na začátku devadesátých let nedopatřením ocitli v grungeové škatulce, nepůsobí ani na dnešní scéně nepatřičně. I když skupina nepřekročila svůj stín, přinejmenším důstojně vyplnila jeho obrysy. S takovou minulostí v zádech to není málo.