Amadou & Mariam - Folila

Slepecký pár Amadou & Mariam se na albu Folila pustil na hodně tenký led. Po spolupráci s Manu Chaem a Damonem Albarnem si sice tentokrát nevyhlédli další hvězdné producentské eso, ale zato se obklopili celým houfem proslulých muzikantských hostů z oblasti „západní“ popmusic, kteří na desce dostávají nemalý prostor. Kdyby se na titulu za jménem obou manželů nacházel ještě dodatek „& Friends“, povahu nahrávky by to možná vystihlo lépe. Původním záměrem bylo natočit dvojalbum, které by stejné písně prezentovalo v tomto personálně opulentním a multikulturním provedení i v tradiční podobě pouze s africkými muzikanty. Nakonec došlo k jednodiskovému kompromisu, na němž ale převažuje ten crossoverový koncept.

Výčet hudebníků je skutečně impozantní a zahrnuje osobnosti jak z rockového tak afrického břehu. První z nich zastupují kytarista Yeah Yeah Yeahs Nick Zinner, Tunde Adebimpe a Kyp Malone z TV on the Radio, elektropopová zpěvačka Santigold, Jake Shears ze skupiny Scissor Sisters, hiphoper Theophilus London nebo kontroverzní francouzský rocker Bertrand Cantat, který se podílel hned na několika písních. Z krajanů na album přispěli Bassekou Kouyaté (ngoni), Toumani Diabaté (kora) nebo Zoumana Tereta (jednostrunné housle sokou), tedy rovněž prvoligová jména.

Pochopitelně, že samotná přítomnost tak početné muzikantské smetánky nezaručuje dobrý výsledek, velmi lehce může naopak zapříčinit pejskokočičkovské fiasko. Tím obdivuhodnější je, jak brilantně dvojice z této potenciální pasti vybruslila. Většina hostů nepřišla do studia odzpívat či odehrát nějaké štěky. Jejich vklad je na albu hodně slyšet, ale ústřední dvojice zůstává pořád v centru dění. Amadou & Mariam tady vystupují jako lídři početného týmu, který skutečně jako tým funguje. Žádný příspěvek nezavání exhibicí ani násilným roubováním, empatie, s níž všichni zúčastnění splynuli s rukopisem malijských manželů, je skoro zázračná. Různorodé vokály navzájem neuvěřitelně ladí a doplňují se. Hudební esperanto, které tu vzniká, není ani trochu umělé, písničky plynou s odzbrojující přirozeností a hosté je nenarušují, ale obohacují.

To všechno je samozřejmě z velké části zásluha spontánního muzikantství Amadoua Bagayoka a Mariam Doumbia, ale poskládat všechny barevné střípky dohromady a zařídit, aby vytvořily harmonický celek a nikoli guláš, mohl jen výjimečně jasnozřivý producent. Marc Antoine Moreau má tudíž pro zdařilý výsledek naprosto zásadní význam. Na vzniku alb dua se podílel už po boku Manu Chaa i Albarna, nyní ale ukázal, že nejen, že se bez slavnějších kolegů obejde, ale dokonce je předčí. Nepokouší se exponovat jako muzikant, vystupuje tady jako svědomitý pastýř, který všechna ta ega a postupy odlišných hudebních světů zkušeně kormidluje do pestrého, ale jedním směrem uhánějícího stáda.

Moreauovo producentské a aranžérské mistrovství by ale samozřejmě bylo k ničemu, kdyby nebylo dobrých písní. Že jsou Amadou & Mariam vyslovení hitmakeři, to už je z předchozích nahrávek dávno zřejmé. Tentokrát ale překonali sami sebe. Tolik chytlavých a zároveň nevtíravých melodií a motivů snad ještě na jeden disk nenaskládali. Svůj podíl na tom jistě mají i hostující zpěváci, kteří se na svých vokálních linkách rovněž podíleli. Nehodlám jmenovat jedinou píseň, protože jedna jako druhá jsou dokonalými world-popovými šlágry. Při představě, že by mě někdo hypoteticky pověřil výběrem dvou, tří singlů pro potřeby propagace, se mě zmocňuje panika.

Velkorysý koncept alba budí zpočátku nedůvěru, o to sladší je ale zážitek, když se pochybnosti rozplynou. Ne vždy platí „mnoho psů zajícova smrt“, jak dokazují třeba irští The Chieftains, jejichž některé – a výtečné - nahrávky jsou na hostovačkách přímo postavené. A Amadou & Mariam se zdařil podobný husarský kousek. Jejich prověřený mix africké hudby, blues a popu nebyl nikdy posluchačsky atraktivnější, zároveň si ale uchoval vědomí kořenů, bezprostřednost a čistotu.