Amy Lee - Aftermath

22.12.2015 - 12:17  |  rionka

Amy Lee se v poslední dekádě už několikrát snažila dokázat, že není "jen" stylizovaná holčička s mikrofonem, co má vypadat hezky goticky na přebalu cédéčka, vole. Má své místo i za mixpulty, pedály a monitory a po všem tom humbuku stále stojí nohama na zemi. Od mala se toužila věnovat filmové hudbě, postupně si vybudovala konexe a spolupráce s režisérem Markem Jacksonem v létě 2014 konečně vyústila v oficiální kolekci v podobě alba Aftermath s podtitulem "Music from and inspired by the film: War Story".

Introspektivní ilustrace posttraumatické reakce hrdinky na extrémní stres je ve filmu zobrazena minimalisticky, divák byl nucen si mnoho domýšlet a film i desku bohužel od počátku provází nepochopení. Nejedná se zde o nahrávku Evanescence; síla tohoto materiálu spočívá ve smyčcích (violoncello Dave Eggara), v temných instrumentálních náladách propletených s krůpějemi klavíru ("Voice in My Head", jam nahraný na jeden zátah). Skladby s vokální složkou najdete na albu "jen" čtyři: šokující disko "Push the Button", doprovázející spíše (smutně) tušenou sexuální scénu za dveřmi; sytou arabskou "Dark Water", která si vysloužila nominaci na The Independent Music Award; křehkou "Can't Stop What's Coming" s čitelnou poctou Björk a nostalgickou "Lockdown" s ozvěnou osmdesátkových syntezátorů a zoufalým poselstvím. Každá z nich má cosi do sebe, každou si lze zamilovat pro hrubou či jemnou strukturu, zářivé či temné pocity.

Jakkoli je Aftermath pro mainstreamového posluchače nestravitelným soustem, v trpělivém sympatizantovi se po čase rozvine v celistvou, náladovou kolekci divně tajnosnubných zvuků. Trvalo mi více než rok odhodlat se napsat k téhle desce nějaký ten text. Mám ji moc rád a budu doufat, že se v roce 2016 dočkám zvuků nových.