Aneta Langerová - Na Radosti

Netřeba zdůrazňovat, že Aneta Langerová byla vždy skvělá zpěvačka. Kromě jedinečného hlasu, který v sobě mísí sílu, něhu i lidskost, má charizma a ono vzácné něco navíc. A už od svého triumfu v tehdy ostře sledované talentové show věděla, že role televizní hvězdy vyvolávající davovou hysterii pro ni vlastně není. Trpělivě hledala svou tvář, a když si před třemi lety akustickými koncerty v rámci projektu "Pár míst...", na něž si přizvala smyčcové trio, splnila svůj dávný sen, hlásila, že ji našla. Odrazilo se to i na novince "Na Radosti". Ta vychází pět let po předchozí studiovce "Jsem" a je znovu úplně jiná. A zatím nejsoběstačnější.

Vznikala bez mediálního tlaku, bez potřeby něco neustále někomu dokazovat. Aneta se s producentem a spoluautorem písní Jakubem Zitkem obklopila šumavskými lesy a Na Radosti, místě, kde se podle zpěvačky zastavil čas, dali po dvou letech příprav dohromady materiál vynikající rozmanitostí, poetickými texty, které jsou v porovnání s její předchozí tvorbou daleko více příběhové, nadhledem i autentickou atmosférou českého venkova.

Na Radosti

"Je to místo, kde se zastavil čas a s ním i příběhy lidí, kteří tam žili. Zůstaly jen dvě chalupy na samotě, socha panenky Marie a ruina kaple, kolem které krouží přání těch, kteří tam kdysi den co den chodili, aby našli naději, útěchu a smíření. Nedaleko stojí dům, kde sloužily do šedesátých let jeptišky a staraly se o sirotky. To místo jsme si zamilovali, okouzlilo nás a vtáhlo do děje příběhů, které chceme vyprávět." (Aneta Langerová)

Tam posluchače zavádí už úvodní "Dívka", která zaujme lidovými motivy, slovy o smíření se s jinakostí i výrazným refrénem, a přes historky o vrahovi, co zabil svou milou, či nevěstě před oltářem naříkající, "proč radši nevdali tu od vedle Jitku," album vrcholí mrazivým klavírním šansonem "Na Radosti", jenž dává jasnou odpověď na otázku, zda má Hana Hegerová mezi mladými kolegyněmi důstojnou nástupkyni. Má.

Žánrové bariéry Langerovou vůbec nesvazují. Nebojí se pracovat s country v uhrančivé kytarovce o patronce všech mořeplavců "Svatá Kordula", odzpívat sametovým vokálem melodický popový cajdák ("Panna"), ale ani odlehčit veselým pískáním ("Bříza"). V tom se "Na Radosti" nejvíc liší od jejích předchozích studiovek - dosud se totiž Aneta prezentovala výhradně vážnými tématy.

Poprvé zkouší emoce a náladu písní vyjádřit i jinak než slovy - třeba zvuky praskajících kamen či cinkáním lžičky ("Slova z hor"). I přes práci s různými prvky netypickými pro pop však její písničky zůstávají snadno přístupné a posluchači se nevzdalují. Platí to i o nejpřekvapivěji znějícím kousku s názvem "Tragédie u nás na vsi". Ten zní jako soundtrack k tomu nejstrašidelnějšímu hororu, a když se v poslední čtvrtině zvrhne ve velkolepé finále zpívané démonickým hlasem s instrumentální gradací, pere se v posluchači němý úžas s hrůzou.

Právě atmosféry jednotlivých písniček se řadí k nejvýraznějším přednostem alba. "Na Radosti" má totiž vlastnost obrazotvornosti. Jestliže vás zmíněná "Tragédie u nás na vsi" přenese do potemnělého lesa, v němž se skrývá vrah, asi jediná mimovenkovská "Divoká hejna" doslova vtáhne do vyprázdněných uliček noční Prahy.

Na rozlehlých loukách, kde čas ani prostor nehrají žádnou roli, se zase ocitnete v baladě "Tráva", kterou lze označit za perlu nahrávky. Její aranž je velkolepá, a přesto niterná. "Mé bílé tělo oči tvé spatřit nemohou, teď mým novým domovem je vřes, mech a tráva, budu tam, kde modré chrpy vykvetou," zpívá Aneta v písni, která sice nestojí na jasně čitelné hitové struktuře, přesto by mohla po vzoru "Vody živé" zlidovět. Z emocí sálajících z ní mrazí po prvním, ale i po dvacátém poslechu.

Aneta Langerová totiž své skladby jen nezpívá. Ona je prožívá. Má dar i z obyčejně postavené popové písničky udělat chytrou hitovku, kterou po několika posleších z hlavy nedostanete ("Lehkost"). A při svém mládí jim dokáže vtisknout vyzrálost zpěvaček o generace starších. "Jít spát do noci němé, být tichou vodou v řece, jež poslouchá krajinu, před krásou její klečet, jemnou přízí se ovinout, zapomenout, jen nehybně ležet," objasňuje v závěrečné titulní písni, jaké pocity z onoho místa, které učarovalo jejímu srdci, jí byly při tvorbě materiálu inspirací.

Je obdivuhodné, v jakou osobnost Aneta za deset let na tuzemské hudební scéně vyrostla. Dělá si věci po svém, přesto se nevzdává identity popové zpěvačky, jejíž hlas dokáže lámat skály, ale i hypnotizovat vyprávěním lidových historek. A jestliže je deska "Na Radosti" prezentována jako sbírka příběhů o ženách a dívkách, výsledek jako by symbolizoval, jakou vnitřní sílu dokážou některé ženy do své tvorby vložit. V Česku takových nemáme mnoho, ale pár se jich najde. Aneta Langerová mezi ně jednoznačně patří.