Anette Olzon - Shine

Kauza Nightwish byla i je stále médii tak omílána, že není třeba ten ne zrovna šťastný běh událostí znovu podrobněji rozpitvávat. Pravdou je, že Nightwish po odchodu nejdříve Tarji Turunen a následně i Anette Olzon část důvěry fanoušků ztratili a mnohým z nich se jejich jednání mohlo zprotivit natolik, že na úspěšnou skupinu zanevřeli úplně. Zklamaní příznivci formace se tak mohli alespoň v loňském roce radovat z nové, velmi zdařilé Tarjiny desky "Colours In The Dark", která získala mnoho pozitivních ohlasů od kritiky i fanoušků. Anette nezůstala dlouho pozadu a po dlouholetém plánování vydala aktuálně své debutové sólové album "Shine". Na něm prý pracovala už od roku 2009 a ve volných chvílích mezi nahráváním a koncertováním s Nightwish pro něj vymýšlela vhodný repertoár.

Nakonec na albu skončilo deset písní, které se však od metalu poměrně distancují. Žádná kytarová megasóla, žádná burácivá rytmika a heavy zvuk, ale citlivý pop-rock s jemnými orchestrálními pasážemi a hutnou atmosférou. To, že si Anette s albem dala zatraceně záležet, je patrné při prvním poslechu, kdy posluchač nemá šanci vydechnout a musí vnímat všechny nápady a muzikální nuance, které "Shine" nabízí. Deset skladeb, deset krásných a originálních pop-rockových písniček a každá s vlastní atmosférou, vlastním životem. A přece tvoří dohromady jeden fungující organismus, ve kterém samozřejmě nejvíc zaujme nádherný vokál zpěvačky, který si fanoušci zatím vychutnali pouze na dvou albech Nightwish "Dark Passion Play" a "Imaginaerum".

Samozřejmě se nabízí srovnání se sólovým debutem Tarji. Nebereme-li v potaz její finsky zpívanou desku "Henkäys Ikuisuudesta", tak světově uznávaným debutem lze označit "My Winter Storm" z roku 2007. Nahrávka však tehdy zněla ukvapeně, bez silnějších melodií a působila, že byla šitá horkou jehlou. V tomhle ohledu kritizovat Anette tedy rozhodně nelze. Skladby jsou skvěle kompozičně zpracované a při každém dalším poslechu v nich může posluchač objevovat stále nové ingredience, nové barvy, nové emoce.

Hned úvodní píseň "Like A Show Inside My Head" je krásnou popovou perlou s nekonečnou hloubkou a nekýčovitými orchestrálními aranžemi. Anette netlačí zbytečně na pilu a i svůj vokál koriguje v rozumných mezích. Oproti Tarje, která na zmíněném debutu to s operními vstupy někdy spíš přeháněla. Hravá "Floating" pak aspiruje na nejpovedenější kus novinky. Těsně v patách ji jsou "One Million Faces" s působivou gradací či rocková titulní skladba "Shine". Přece jen ji však nejvíce sedí popovější písně a je více než rozumné, že si interpretka nehrála na novou severskou metalovou královnu a nechtěla za každou cenu udržet získané fanoušky ze stáje Nightwish. Tímto albem si totiž získá bez problému nové, i když masovou hysterii, kterou prožívala se svou první kapelou, už asi nezažije. Teď neusnout na vavřínech a živit své nové fans nejen koncertně, ale i dalšími zdařilými počiny. Nezbývá než doufat, že ji složit nástupce nebude trvat dalších pět let.