Arcade Fire - The Suburbs

Styl, který si Arcade Fire vytvořili na prvních dvou deskách, je snadno rozpoznatelný, což je samo o sobě u dnešních kytarových kapel unikum. Má ale také dostatečně neostré hranice, což kapele umožňuje svobodně expandovat do různých směrů a přitom si uchovat charakteristické znaky. Právě takhle se představují na třetím albu The Suburbs. Jsou to pořád oni, ale netočí se v kruhu. Jak pěvecký projev Wina Butlera, tak i celá kapela se zdají být civilnější, jejich smutky jsou méně teatrální (nebudu ale předstírat, že právě takové mi trošku nechybí) a útoky na city posluchače méně přímočaré. Následkem toho může být cesta k tomuto albu delší, ale je stejně štědře odměněná jako dřív. Zatímco jak Funeral, tak Neon Bible mohly fungovat i při roztržitějším poslechu (tím vůbec neříkám, že byly povrchnější), The Suburbs vyžaduje větší spoluúčast a svoje poklady vyjevuje postupně.

Tematicky propojené příběhy a momentky z prostředí periférie texaského města Woodlands, kde bratři Butlerové vyrůstali, jsou více rozkročené stylově i pocitově. Emocionální náboj alba se slévá jakoby ze tří směrů: jedním jsou z minulosti dobře známé srdcerváčské pády do propastí duše (Rococo, City with No Children, Suburban War), zvýrazněná je ale i folkovější poloha s mocnou náloží nostalgie (The Suburbs, Wasted Hours), což zase z druhé strany kompenzují nadupané rychlovky jako Empty Room, kterou zpívá Régine Chassagne na pozadí feedbackového vlnobití, nebo Month of May připomínající některé toxické rock'n'rolly Primal Scream. Většinou ale v jednotlivých písních registrujeme více než jednu z těchto poloh a dojem tak zůstává barevný i celistvý zároveň. Milým zpestřením jsou také osmdesátkové reminiscence v podobě elektropopového beatu v Half Light II (No Celebration) či Sprawl II (Mountains Beyond Mountains).

The Suburbs tedy v žádném případě není jednotvárná deska a jak bylo řečeno, citově exponované momenty a závratné melodie, i když jsou nenápadnější, jí rovněž nechybí. Ani obavy z toho, že se Arcade Fire budou čím dál víc zhlížet ve stále nablýskanějších a pompéznějších aranžích, se nepotvrdily. Jejich zvukový arzenál se sice rozšiřuje a spojení barokní pop zůstává v jejich případě relevantní, ale smysl pro vyváženost a kouzlo nedokonalosti neztratili. Album je logickým pokračováním těch předchozích. Nepopírá je, spíš rozvíjí, a i když "Pohřeb" už asi zůstane nepřekonaný, je to hlavně tím, že byl první, než že by za ním oba následovníci výrazněji zaostávali. Mýty o syndromu druhé, třetí, bůhvíkolikáté desky se Arcade Fire netýkají.