Ariel Marcus Rosenberg je velmi pozoruhodný umělec. Pod uměleckým pseudonymem Ariel Pink vystupuje jako kontroverzní postava, která si nebere servítky a s ničím se nepáře. Koncem minulého roku vyvolal jeden z menších hudebních skandálů, když oznámil spolupráci na nové desce Madonny, což se pak ukázalo jako nepravda. Zároveň o Kanaďance Grimes řekl, že je "completely stupid and retarded", a následně si (nejenom) s ní vyměnil pár zpráv na Twitteru. Vytvářet skandály Arielovi Pinkovi opravdu jde. Na druhou stranu se díky tomu zasloužil o patřičnou publicitu při vydávání své poslední studiové nahrávky "pom pom".
Tentokrát se obešel bez svého bandu The Haunted Graffiti a album "pom pom" vydal kompletně pod svým jménem. Připravil si opravdu hutný materiál čítající sedmnáct skladeb. Stopáž dlouhá hodinu a osm minut značně přesahuje délku běžných desek - pravděpodobně proto, aby zužitkoval všechny své nápady, jelikož má opravdu široký hudební záběr. Tentokrát skáče z jednoho žánru do druhého a postupně z každého ždímá všechno, co jde. Původně indiepopová nahrávka tak v sobě ukrývá rockové, folkové či elektronické aranže.
Ariel Pink se nezastaví ani u naprosto absurdních nápadů a nemá problém zkombinovat operní zpěv s vysamplovaným kvákáním žab ("Exile On Frog Street"), orientální rytmy ("Dinosaur Carebears") či melodie, jež by se krásně hodily večerníčků ("Jell-o"). Všechno navíc umocňuje jeho image, kde Pink není jen část... číst dále
Ariel Marcus Rosenberg je velmi pozoruhodný umělec. Pod uměleckým pseudonymem Ariel Pink vystupuje jako kontroverzní postava, která si nebere servítky a s ničím se nepáře. Koncem minulého roku vyvolal jeden z menších hudebních skandálů, když oznámil spolupráci na nové desce Madonny, což se pak ukázalo jako nepravda. Zároveň o Kanaďance Grimes řekl, že je "completely stupid and retarded", a následně si (nejenom) s ní vyměnil pár zpráv na Twitteru. Vytvářet skandály Arielovi Pinkovi opravdu jde. Na druhou stranu se díky tomu zasloužil o patřičnou publicitu při vydávání své poslední studiové nahrávky "pom pom".
Tentokrát se obešel bez svého bandu The Haunted Graffiti a album "pom pom" vydal kompletně pod svým jménem. Připravil si opravdu hutný materiál čítající sedmnáct skladeb. Stopáž dlouhá hodinu a osm minut značně přesahuje délku běžných desek - pravděpodobně proto, aby zužitkoval všechny své nápady, jelikož má opravdu široký hudební záběr. Tentokrát skáče z jednoho žánru do druhého a postupně z každého ždímá všechno, co jde. Původně indiepopová nahrávka tak v sobě ukrývá rockové, folkové či elektronické aranže.
Ariel Pink se nezastaví ani u naprosto absurdních nápadů a nemá problém zkombinovat operní zpěv s vysamplovaným kvákáním žab ("Exile On Frog Street"), orientální rytmy ("Dinosaur Carebears") či melodie, jež by se krásně hodily večerníčků ("Jell-o"). Všechno navíc umocňuje jeho image, kde Pink není jen část uměleckého jména, ale také barva vlasů. Už samotná vizáž o něm snadno prozradí, jakou hudbu skládá.
Prvním nástřelem z chystané desky byl singl "Put Your Number In My Phone". Tuto příjemnou indiepopovou skladbu s neuvěřitelně návykovou melodií si musí oblíbit snad každý. Hned za ní se objevuje další song se slušným rádiovým potenciálem "Black Balleria" o takovém běžném výletu do strip clubu v Los Angeles.
Balada "Picture Me Gone" s ujetým videoklipem jako kdyby vypadla z osmdesátých let - hudebně i vizuálně. Ariel Pink totiž moc dobře ví, co dělá, a klade důraz na každý detail. Dokáže z aktuálních trendů vybrat to nejlepší, občas zaloví v historii, lepí k sobě různé (nejen) historické odkazy a narážky a výsledek vždy stojí za to. Takovou perličkou je například jeho verze skladby "Nude Beach A Go-Go", na které spolupracoval s Azealiou Banks. Na rozdíl od původní uhlazené verze v podání rapperky na jejím albu "Broke With Expensive Taste" je ta Arielova jakési špinavější lo-fi.
Temnější stránka růžové desky "pom pom" se nachází u rockověji laděných songů. Třetí track nesoucí název "Four Shadows" překvapí kytarovými aranžemi a vydařeným refrénem. Punkového feelingu se dostalo zběsilé písni "Negative Ed". Hvězdným momentem alba je pak silná šestiminutová skladba "Not Enough Violence", jež příjemně graduje a od dvou třetin zaujme elektronickou mezihrou.
Nahrávka "pom pom" vítězí ve všech směrech. Příjemný stav psychedelie se dostavuje od samého začátku až do konce. Ariel Pink umí svou tvorbu krásně transformovat z jednoho žánru do druhého, střílet vtipné a sarkastické texty a i přes dlouhou stopáž nesklouznout do monotónnosti. Rozhodně se jedná o jednu ze zásadních desek minulého roku.
05.01.2018 - 19:54 | Yack1
Divné album divného chlapa. Že je průměr málo? Asi ano, ale vysvětlím. Album začíná skvěle. Výborný začátek druhé skladby „White Freckles“ mi zní trochu jako Zdeněk Liška z Jáchyme, hoď ho do stroje skombinovaný s new wave 80tých let. Další skvělé skladby jsou „Lipstick“ a „Not Enough Violence“. Ta druhá mi notně svou elektronikou a basovou linkou připomíná Duran Duran z prvního alba. Další a bohužel poslední výborná skladba je potenciální rádiový hit „Put Your Number in My Phone“ zřejmě inspirovaný britskými 90´s kytarovkami. No a potom následuje sešup. „One Summer Night“ je ještě průměrným pomalým songem, ale od následující skladby to jde již pod průměr a vše vrcholí pro mne téměř neposlouchatelnou první půlkou „Dinosaur Carebears“ a celou „Jell-o“. Nepatrně nahoru to ještě táhne „Black Ballerina“. Kdyby se vykašlal na 17 skladbový formát a stylovou více než roztříštěnost a z alba vyhodil 8-13 skladbu a 16 „Exile on Frog Street“ s žabím kvákáním, mohlo jít o velice nadprůměrné album. Ne všechno co je zvláštní, musí být progresivní a přínosné.