Auxes - Ichkannnichtmehr

Jak osvěžující jsou krystaly soli v moři cukrové vaty? Jak povznášející jsou asymetrické křivky v pralese na milimetr přesných přímek? Proč se každé ráno snažit vymodelovat na hlavě dokonalý účes, když rozcuchané vlasy mohou být tak jedinečné? Takové a mnoho dalších podobných vzkazů a doporučení nám vysílá na svém aktuálním albu punk-rocková parta Auxes. Milovníci hudebních sladkostí a zvukové uhlazenosti však takové vzkazy patrně nechají bez povšimnutí.

Na úvod je třeba říct, že v případě téhle party se původně jednalo pouze o sólový projekt. Ten si možná jenom tak pro radost založil punkový matador Dave Laney. Na prvotině pod hlavičkou Auxes s názvem "Sunshine" to ostatně tak i bylo, a to doslova. Kompletně všechny nástroje si Laney nahrál sám, a když se to tak vezme, mohl v tomhle modelu pohodlně pokračovat i nadále. Ovšem jak se říká, víc hlav víc ví. Anebo ve dvou (a více) se to lépe táhne. Ostatně co by to bylo za punkáče, kdyby ve svých hudebních představách nepostrádal bandu obdobně smýšlejících individuí? Ve zkratce řečeno: aktuální "Ichkannichtmehr" je už prací plnohodnotné kapely.

Ve srovnání s Challenger, ale především s Milemarker, tedy kapelami, ve kterých se Laney rovněž angažuje, Auxes výrazně změnili zvuk. Přibrousili, zostřili a tak vůbec celkově přitvrdili. Oproti druhým jmenovaným syntezátorové motivy a elektronické efekty tady vzaly za své. Na žádné zvukomalebné vyhlazování hran tady není ani chuť, ani nálada. Je tu jen neučesanost, syrovost a Laneyův zpěv, naprasklý jako křišťálové zrcadlo, jež neustálo velké stěhování. Ovšem i přes všechnu nečistotu a umazanost generuje "Ichkannnichtmehr" silné a vcelku nosné melodie. Za všechny zmiňme "International Rates" nebo "Hit'em When They're Down."

Snad právě proto, že Auxes jsou pouhým vedlejšákem bez velkých ambicí, může si jeho zakládající člen dovolit tvořit hudbu přesně podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Výsledek tomu také odpovídá. "Ichkannnichtmehr" působí osobitě a autenticky. Lze dokonce říct, že by si podobné bokovky měli založit mnozí současní hudebníci, kteří už dávno zapomněli na vlastní chutě a místo toho se přesně řídí příkazy z vypolstrovaných zasedaček vydavatelských firem.