Malijský hráč na loutnu ngoni Bassekou Kouyaté zaujal už svojí prvotinou Segu Blue. Že ocenění, kterých se mu od zasvěcené veřejnosti dostalo, putovala na správnou adresu, potvrzuje i další album pojmenované I Speak Fula (narážka na dvojjazyčnost Bassekouova rodného kraje Segu a potřebu vzájemné tolerance). Se svou kapelou Ngoni ba opět rozehrává famózní strunnou exhibici, v níž plynule rozvíjí odkaz svých předků. Nad jeho muzikou mohou tradicionalisté jásat, protože ačkoli je Kouyaté v rámci svého nástroje revolucionářem (mění ladění, přidává struny), zůstává stranou oblíbeného fúzování s euroamerickými styly, drží se domácích zdrojů i původních akustických nástrojů. Zároveň ale zůstává dostatečně sdělný i pro příznivce globalizovanějších přístupů. Jeho tvorba je zkrátka ideální pro ospravedlnění otřepaných klišé o „hudbě překračující bariéry“.
Základem všeho je stále čtvero louten ngoni (včetně basové), jejichž perlivé brebentění především v rychlejších skladbách (I Speak Fula, Musow, Ladon) evropské ucho jen tak tak stíhá sledovat. Rytmiku obstarávají výhradně domorodé perkuse, bicí souprava by tu byla zcela nadbytečná. Jediným modernějším zvukovým prvkem, který ovšem v africké hudbě rovněž dávno zdomácněl, je ve dvou písních (Bambugu Blues, Saro) hostující elektrická kytara Vieux Farky Tourého.
Ve studiu se objevil i další slavný muzikantský kolega Toumani Diabaté s korou, ikonickým západoafrickým... číst dále
Malijský hráč na loutnu ngoni Bassekou Kouyaté zaujal už svojí prvotinou Segu Blue. Že ocenění, kterých se mu od zasvěcené veřejnosti dostalo, putovala na správnou adresu, potvrzuje i další album pojmenované I Speak Fula (narážka na dvojjazyčnost Bassekouova rodného kraje Segu a potřebu vzájemné tolerance). Se svou kapelou Ngoni ba opět rozehrává famózní strunnou exhibici, v níž plynule rozvíjí odkaz svých předků. Nad jeho muzikou mohou tradicionalisté jásat, protože ačkoli je Kouyaté v rámci svého nástroje revolucionářem (mění ladění, přidává struny), zůstává stranou oblíbeného fúzování s euroamerickými styly, drží se domácích zdrojů i původních akustických nástrojů. Zároveň ale zůstává dostatečně sdělný i pro příznivce globalizovanějších přístupů. Jeho tvorba je zkrátka ideální pro ospravedlnění otřepaných klišé o „hudbě překračující bariéry“.
Základem všeho je stále čtvero louten ngoni (včetně basové), jejichž perlivé brebentění především v rychlejších skladbách (I Speak Fula, Musow, Ladon) evropské ucho jen tak tak stíhá sledovat. Rytmiku obstarávají výhradně domorodé perkuse, bicí souprava by tu byla zcela nadbytečná. Jediným modernějším zvukovým prvkem, který ovšem v africké hudbě rovněž dávno zdomácněl, je ve dvou písních (Bambugu Blues, Saro) hostující elektrická kytara Vieux Farky Tourého.
Ve studiu se objevil i další slavný muzikantský kolega Toumani Diabaté s korou, ikonickým západoafrickým nástrojem, z jehož stínu se ngoni v posledních letech vymaňuje právě díky Kouyatému. Svým hebkým zvukem zjemňuje skladby Jamana Be Diya a Tineni, pro necvičeného posluchače ale někdy může být problém odlišit ji od vyšších rejstříků dominujících ngoni. Dalšími důležitými hosty jsou Kasse Mady Diabaté, Zoumana Tereta a Andra Kouyaté, kteří svými hlasy v několika písních doplňují hlavní vokalistku kapely a Bassekouovu manželku Amy Sacko.
Obsahově jsou písně typicky africké. Neřeší žádné žabomyší existenciální frustrace za pomoci rafinovaných metafor, jak je zvykem v „civilizovanějších“ zemích, kterým naopak přímočarost Afričanů připadá banální. Amy Sacko zpívá o věcech, které jsou skutečně důležité, a bez intelektuálních kliček. V písních, které jsou často variacemi na tradiční skladby (OSA by zřejmě v Mali musela radikálně přehodnotit svoje postoje) se někdy obrací do slavné historie (Torin Torin, Bambugu Blues), nechybí obligátní výzvy k jednotě (Jamana Be Diya – právě taková patetická rétorika nám přijde úsměvná, ale v africké národnostní džungli má nesmírnou váhu), tradičními tématickými okruhy jsou i vyjádření úcty k africkým ženám (Musow), výzvy k péči o výchovu dětí jako budoucnosti země (Ladon) a rodinné vazby. Píseň Moustapha vzpomíná Bassekouova otce, rovněž hráče na ngoni, Saro zase jeho tragicky zahynuvšího bratra. Mimořádně působivá je skladba Falani, kterou si Bassekou připomíná silný zážitek z jednoho iniciačního obřadu, kterým prošel jako chlapec, a při němž tuto melodii zpívají matky svým synům ponechaným napospas noční džungli a svému strachu.
Tohle a mnoho dalšího nám prozradí booklet. Kontext, který je pro každého Malijce přirozenou a niternou záležitostí, je ale samozřejmě nepřenosný. Naštěstí zbývá ještě hudba samotná, která za pomoci špetky empatie dokáže pohnout i srdcem (a pochopitelně také nohama) Evropana. V nevyčerpatelné malijské líhni dozrál další neobyčejný talent.
Komentáře