Beady Eye - Different Gear, Still Speeding

Takže co to tu máme. Noel Gallagher nám odešel z Oasis (kteří měli projít radikální personální přestavbou úplně, úplně nejpozději po vydání Heathen Chemistry v roce 2002 – radikální personální přestavbou je myšleno, že si měl každý člen koupit motorku a vydat se prozkoumávat taje jiných kontinentů, každý sám a nevracet se nejlépe nikdy) a postavil tak zbylé kumpány před nejednoduché dilema. Ona dilemata ostatně málokdy bývají jednoduchá.

Odbočka. Oasis byli dobrá kapela. Nepřinesli světu nic převratného, ale kdo do populární hudby ještě něco takového nosí. Naučili publikum, že i kytarové sólo se dá zapískat, když ho nahrajete dostatečně pomalu, že i buranským velkohubým žvástům se dá smát, když jsou vtipně podané, a že k tomu, abyste se srovnávali s The Beatles, nestačí vyprodat Wembley a nosit šedesátkové nesmysly na hlavě. Oasis vlastně nikdy nebyli ani tak dobří, jako byli zábavní. V jakémkoli smyslu toho slova. Dvě skvělé první desky a pak vždycky nějaký ten chytlavý singl, ale že se zapsali do obecného povědomí jim nevezme nikdo – a na ostrovech jsou to ještě pořád modly, přes které nejede vlak. Jenže Oasis byli vždycky především Noel Gallagher. Je jedno, co jeho uřvaný frackovitý mladší brácha Liam říkal (a říkal toho spoustu) nebo dělal (…), Oasis = Noel. Když mu v roce 2009 konečně došla s bráchou trpělivost a z Oasis odešel, jeho sourozenec prohlásil, že to je jen drobná kompikace a Oasis jedou dál. Tak alespoň že si změnili jméno na Beady Eye.

Něco málo k bratrské dvojici. Pakliže Noel měl vždycky plnou hubu keců a navážel se do všech okolo, dělal to alespoň vtipně (tu více tu méně) a koneckonců aspoň uměl hrát na kytaru a složil spoustu hitů, které, ať se vám to líbí nebo ne, zlidověly. Liam dokázal být bratrem Noela. Má sice charakteristickou barvu hlasu, ale ta mu dovolí se pohybovat od áááá po jéééé. Jeho skladatelské možnosti mají limity v b-stranách singlů, umí hrát tak na tamburínu a texty píše hloupější než jeho brácha (a to je co říct). Jo, taky má nezaměnitelný postoj u mikrofonu – ten ukradl Micku Jaggerovi, jenom je menší a tak se u toho musí zaklánět. John Lennon konce tisíciletí? Ani k smíchu.

Ale zpátky k Beady Eye. Když se Noel odporoučel, rozhodl se zbytek kapely pokračovat pod jiným jménem a dokázat, že Oasis alespoň v pozdějších letech fungovali jako spolek rovnocenných individuí, jejichž přínos k tvorbě kapely byl stejně důležitý. Asi to byla i pravda, Noel si už nemohl dovolit despotický přístup jako za mladých let, kdy byl schopen tvůrčí proces utáhnout sám. Problém je, že už neopouštěl Oasis po vydání Morning Glory, tedy kapelu, která měla problém vybrat z desky singl, protože každá jedna skladba by letěla přímo do čela top 20, ale kapelu, která by z další desky singl vybrala taky těžko, ale z důvodů naprosto opačných.

Takže máte kapelu slavných lidí, z nichž někteří pamatují skvělé časy, jiní ani to. Kapelu, která se zoufale snaží vydat po deseti letech dobrou desku, přičemž z ní odešel nejtalentovanější člen, který byl v těch posledních letech schopen vyprodukovat aspoň sem tam hit, ale nic víc. Jako by to všechno bylo málo, navíc máte kapelu, která chce znít úplně jinak než stejná kapela, kterou byli ještě pět minut před tím, než si změnili jméno. Jsem jediný, kdo k téhle nahrávce nepřistupuje s přehnanou důvěrou?!

Nebudu to opisovat vzletnými metaforami, ta deska je přesně taková, jak se dalo čekat. Tak hrozně se snaží oprostit od éry Oasis, až zní jako film od Mela Brookse (to je pro pořádek legračně). Jelikož se jedná o spolek dobrých, ale skladatelsky průměrných hudebníků, kteří by tak moc chtěli, ale neví kudy, krade se, odkud to jen jde. Je to jako poslouchat historii moderního rocku vydanou ve sborníku klišé. Řekněte si velkou kapelu rock and rollu a najdete ji tu. Nedosti na tom, nejtrapnější to je v momentech, kdy se Liam snaží odtrhnout sám od sebe tam moc, že začne znít jako kapely, které prorazily tím, že napodobovali Oasis (dobrým příkladem za všechny je Bring the Light, která připomíná Stereophonics více, než když oni sami imitovali Oasis). The Beatles, The Kinks, The Rolling Stones, The Beach Boys, etc. Je tady každý, ale když píšu, že si Beady Eye půjčují od všech velkých jmen hudební historie, nemyslím tím, že by jim ta inspirace k něčemu byla, nakonec z toho kupodivu vychází jen směsice naprosto průměrných písniček, které kdyby nahrála jakákoli lokální kapela, neštěkne po nich ani pes, ale ex členům Oasis se dostane aspoň tolik pozornosti, aby si utrhli ostudu. Ego je hrozná věc - přestože je evidentní, že na to Liam nemá, bude se dál snažit světu dokázat, že to byl vždycky on, kdo z Oasis na začátku devadesátých let udělal kapelu, kterou poslouchaly miliony lidí. A vždycky selže, tohle je hodně smutný příběh bez šťastného konce, ale s otevřenými zadními vrátky. Pořád si totiž může koupit tu motorku.