Beardfish - Mammoth

O švédských Beardfish je slyšet relativně málo. S každou další nahrávkou si však uvědomuji, že je to logické. Jejich desky totiž vydrží v přehrávači tak dlouho, že není třeba okolo vířit jakákoliv zbytečná slova, která by do hlavy tlačila klín s vyraženým názvem kapely.

Scéna progresivního rocku vždy nabízela velký prostor pro únik od všudypřítomných hudebních stereotypů. Řadíme do ní automaticky jména, která se snaží posouvat hranice tradiční hudby, a hlavně ty interprety, kteří zároveň disponují větší instrumentální a skladatelskou zručností.

Přestože se ti, kteří se o tuto scénu zajímají, vytrvale obrací zpět do šedesátých a sedmdesátých let, objevuje se na scéně stále více osobitějších muzikantů, kteří se v mnohém dokáží vyrovnat a postavit po bok svým slavným předchůdcům. Beardfish mají k této pozici prozatím velmi dobře nakročeno. Nutno podotknout, že klasická podoba progresivní hudby jim slušně hraje do karet.

Na „Mammoth“ se Švédům daří jedna věc, která je zásadně odlišuje od jim podobných spolků. Je to minimální dávka patosu. Ať už zní název desky jakkoliv prehistoricky, Beardfish se na této desce podařilo oprostit od stesku po zlatých časech progresivních a žít tuto hudbu i čtyřicet let po epoše její největší slávy. Skladby tak působí velmi živě a jsou nabity potřebnou energií. Přes jejich notnou délku drží pozornost, především díky množství zajetých rockových triků, které kdysi zručně využívali King Crimson, Yes nebo The Nice.

Každá skladba má navzdory komplikovanosti jasnou strukturu a právě díky dokonalé souhře jednotlivých harmonií a hlasových poloh má i svou jasnou tvář. Ať už je to epicky rozmáchlá nálada nebo těžká psychedelická vyhrávka, má vždy svůj smysl. A jakkoliv může „Mammoth“ znít jako jedna velká jízda horskou dráhou, má taky své přesně dané zákony. Tím zachovává jasný charakter. Jakmile poodhalí svou rozvernou duši, nezbývá, než vzít taneční obuv a pustit si vše celé znova.