The Beatles - Rubber Soul

John, Paul, George a Ringo si nazouvají sedmimílové boty a dělají v nich první krok. Jejich hitmakerský kredit snad už nemohl být větší, a přece na albu Rubber Soul překonávají všechno, co zatím vytvořili a jejich rukopis a tvůrčí přístup se mění rychleji než za celou dosavadní kariéru. Do značné míry je tato deska deskou přechodnou a takové většinou nepatří k těm nejzásadnějším zářezům na pažbách vývojeschopných umělců. Ale v případě Beatles se jedná o nezpochybnitelný skvost, učebnici poprockového písničkářství a vyrovnanou kolekci bezchybných hitů.

Od prvních taktů písně Drive My Car slyšíme, že k aranžím teď kapela přistupuje dost odlišně. Celý zvukový prostor se provzdušnil a rozrůznil do většího dynamického spektra, mizí všudypřítomné kytarové houští a jednotlivé nástroje mají své jasně určené místo. S trochou nadsázky můžeme říct, že zatímco doteď Beatles na svoje nástroje jen tak šolíchali akordy, teď mnohem víc přemýšlí co, jak a kdy zahrát a doopravdy aranžují. A co víc, po křeči ani památka, všechno plyne s lehkostí geniálních melodií, kterým se té péče dostává. Studio je zatím pořád především místem nahrávání a ne hudebním nástrojem a všechno, co tu Beatles předvádějí, se dá bez problému zahrát živě (stále jsou ještě koncertující kapelou). Ale právě proto má tohle mezipřistání tak bezprostření půvab.

Skoro každá z písní má nějaké své drobné specifikum. Posmutnělá Norwegian Wood se pyšní prvenstvím v použití sitáru, Nowhere Man zaujme nezvykle ironicky laděným textem, křehká Michelle graciézní vsuvkou ve francouzštině. Ringo Starr si ve What Goes On odbyl roztomilý countryový melouch a McCartneym zpívanou I'm Looking Through You rozdráždil rajcovní mezihrou na hammondky. Kytary v závěru Girl zní jako řecké buzuki, piano v sebezpytné Lennonově In My Life pro změnu jako cemballo, Harrisonův příspěvek If I Needed Someone už trochu předjímá jeho pozdější orientálně-psychedelické meditace a The Word, Wait či Run For Your Life jsou prostě dokonalé popové songy, kde nic nechybí ani nepřebývá.

Myslím, že z uvedeného je dostatečně jasné, že k téhle desce mám opravdu vřelý vztah. Je pro mě brilantním průsečíkem mezi dobou beatlemánie s bezproblémovými teenagerskými šlágry a léty největšího rockového kvasu, ve kterých se Beatles nestali překonaným anachronismem, ale uchovali si pozici tahounů lačných po nových výbojích. Ostatně už pseudosecesně zkroucený nápis Rubber Soul na obalu LP signalizuje, že květinové ideály, rozpínání myslí a s nimi spojené bouřlivé rozvodnění rockového veletoku právě rozkopávají dveře dějin.