Big Star - #1 Record

Zase jedna kapela, která ve své době rozhodně nebyla prorokem a uznání došla až mnoho let po svém rozpadu, poté, co punk a nová vlna vrátili do hry jednoduchou kytarovou písničku. Ani pak se sice jméno Big Star nestalo součástí obecného povědomí, ale díky převzetí jejich odkazu kapelami typu R.E.M. nebo Replacements, na něž pak navázaly desítky dalších, se stalo důležitým spojovacím článkem, jehož přímý i nepřímý vliv na dění v populární hudbě neustále roste. Byli jedni z mála, kdo pronesli skrze 70. léta zasvěcená různým formám progresivního rocku prapor nepřekombinovaného rockového písničkářství, který po rozpadu Beatles zplihle visel na žerdi.

Pro první fázi fungování Big Star reprezentovanou právě albem #1 Record je určující autorská spolupráce obou hlavních tahounů, Alexe Chiltona a Chise Bella, v níž vědomě navazovali právě na skladatelskou dvojici Lennon-McCartney. Potom, co deska totálně zapadla (nejen, že se míjela se soudobými trendy, ale vydavatelská firma navíc trestuhodně odflákla distribuci), Chris Bell toto zklamání neunesl, z kapely odešel a u kormidla zůstal pouze Chilton, který pak pod stejnou značkou zrealizoval další dvě alba, ještě uctívanější, než debut. Jeho podobu ale ještě oba zpívající kytaristé formují svorně, jejich tvůrčí vklady jsou vyvážené a i o pěvecké linky se dělí rovným dílem.

Oproti pozdějším nahrávkám bez Bella je tady méně protopunkové špíny, písničky mají jasné kontury a přehlednou, elegantní produkci. Stylově se klenou mezi hardrockovou nabroušeností (z The Who čerpající Feel, In the Street nebo nejostřejší, sladeovský glam rock připomínající Don't Lie to Me) a folkrockovou nadýchaností, v níž jsou slyšet především The Byrds, jejichž kytarový zvuk kapelu a tím i jejich indierockové následovníky z konce 80. let výrazně ovlivnil.

V těch tvrdších kouscích se mikrofonu chápe zpravidla Bell se svým více vypjatým vokálem, akustičtější songy zase zdobí Chiltonův civilnější, vřelejší hlas. Někde je stylové rozlišení jasné, jindy se oba přístupy nenásilně mísí (In the Street, When My Baby's Beside Me), v závěru se pak misky vah zřetelně kloní na folkovou stranu s nepřeslechnutelnými ozvěnami Beatles (Try Again) a v této fázi také nejvíce vyniknou výborně zhramonizované sbory (především Give Me Another Chance – Chiltonovými oblíbenci byli také Beach Boys).

Kromě toho, jak nápaditě a plodně smíchali Big Star různé inspirační zdroje, ja na nich ovšem nejcennější to prazákladní a přece tak těžké umění napsat skutečně silnou píseň s tradiční strukturou ale s jiskrou jedinečnosti. Taková The Ballad of El Goodo, Thirteen nebo When My Baby's Beside Me (a klidně bychom mohli jmenovat dál), to jsou klenoty, jaké se nenapíší na povel. Nestačí k nim řemeslná zručnost, musí se někde poblíž potulovat Múza a musíte být její typ. Alex Chilton i Chris Bell se její přízni rozhodně těšili a jejich jediné společné album pod hlavičkou Big Star je toho důkazem. Tahle přehlížená, nad trendy povznesená archiválie stojí za oprášení. Je překvapivě životaschopná i dnes.