"Pokud tady budou interpreti jako Billie Eilish, rock 'n' roll nezemře," prohlásil Dave Grohl během konference Pollstar Live. Během diskuze s výkonným ředitelem Live Nation Michaelem Rapinem se zpěvačku z Los Angeles dokonce nebál přirovnat k Nirvaně. Kdo jiný než bývalý bubeník ikonické formace by si to ostatně mohl dovolit? I přesto proti sobě svým výrokem poštval množství posluchačů nejenom grungeové legendy. Grohlova slova byla přitom lehce vytržena z kontextu. Každý, kdo má uši, asi slyší, že stylově je Billie Eilish na hony vzdálená rockové scéně. Muzikant se snažil vyjádřit prosté - také Eilish dokáže strhnout masy a k mladé generaci promlouvá podobným způsobem, jakým to v roce 1991 svedla právě Nirvana. A stejně jako v případě skupiny Kurta Cobaina to není ani tak hudba samotná, co k ní přiválo miliony příznivců.
Nirvana přišla v době, kdy byli mladí lidé zase jednou moc znechucení světem, ve kterém žili, a potřebovali mluvčí, kteří by to za ně vyjádřili. Eilish oproti tomu přichází na výsluní v čase, kdy jsou lidé už přesycení dokonalostí a odtažitostí současného mainstreamového popu. Na jedné straně tu máte zpěvačky typu Ariany Grande nebo Taylor Swift, hvězdičky, které si úzkostlivě hlídají každý krok své kariéry, ve studiu se neobejdou bez armády producentů a na sociálních sítích prezentují surreálný svět, se kterým se obyčejný člověk nemůže nikdy ztotožnit. Stejně jako se songy o nakupování diamantových... číst dále
"Pokud tady budou interpreti jako Billie Eilish, rock 'n' roll nezemře," prohlásil Dave Grohl během konference Pollstar Live. Během diskuze s výkonným ředitelem Live Nation Michaelem Rapinem se zpěvačku z Los Angeles dokonce nebál přirovnat k Nirvaně. Kdo jiný než bývalý bubeník ikonické formace by si to ostatně mohl dovolit? I přesto proti sobě svým výrokem poštval množství posluchačů nejenom grungeové legendy. Grohlova slova byla přitom lehce vytržena z kontextu. Každý, kdo má uši, asi slyší, že stylově je Billie Eilish na hony vzdálená rockové scéně. Muzikant se snažil vyjádřit prosté - také Eilish dokáže strhnout masy a k mladé generaci promlouvá podobným způsobem, jakým to v roce 1991 svedla právě Nirvana. A stejně jako v případě skupiny Kurta Cobaina to není ani tak hudba samotná, co k ní přiválo miliony příznivců.
Nirvana přišla v době, kdy byli mladí lidé zase jednou moc znechucení světem, ve kterém žili, a potřebovali mluvčí, kteří by to za ně vyjádřili. Eilish oproti tomu přichází na výsluní v čase, kdy jsou lidé už přesycení dokonalostí a odtažitostí současného mainstreamového popu. Na jedné straně tu máte zpěvačky typu Ariany Grande nebo Taylor Swift, hvězdičky, které si úzkostlivě hlídají každý krok své kariéry, ve studiu se neobejdou bez armády producentů a na sociálních sítích prezentují surreálný svět, se kterým se obyčejný člověk nemůže nikdy ztotožnit. Stejně jako se songy o nakupování diamantových prstýnků nebo randění se známými muži. Posluchači si je sice stáhnou do svých knihoven a zaplatí za ně nějaký peníz, ale nedochází zde k bližšímu vztahu mezi fanouškem a interpretem. Netřeba poté ani zmiňovat, jak oblíbené je na této straně barikády prodávat své tělo namísto kvalitních výtvorů ze studia.
A pak tu máte Billie Eilish. Holku odvedle v občas příšerně zkombinovaném oversized oblečení, která v rozhovorech mluví tak, jak jí to zrovna padne na jazyk, sugestivně se se svými followery dělí o trapné historky ze svého života (tu z lékařské ordinace jste slyšeli?), namísto krmení pohádkou o sebelásce klidně přizná, že se nesnáší, a místo lascivního selfie projetého deseti filtry se na Instagramu pochlubí některým ze svých pokažených ksichtů. Bez korektoru. A (nejenom) mladí šílí, protože je na scéně konečně někdo jako oni.
To je i klíč k pochopení, proč se Eilish tak daří, přestože nepřichází s ničím novým; divnopop dělalo už množství hudebnic před ní. Velký kus práce zkrátka odvádějí její svérázná osobnost a charisma, a nejspíš bychom se příliš nepletli, kdybychom řekli, že ty stejné písně by s jiným interpretem už neměly takový dopad, zejména co se týče základny příznivců rekrutovaných z řad náctiletých. Eilish zrovna nejede podle šablon, kterým tato věková skupina holduje nejvíc - tedy nekomplikovaným popovým a hip-hopovým songům hutně protáčeným v rádiích. Možná kromě "Bellyache" byste v jejím repertoáru před prvním studiovým albem marně hledali vyloženou hitovku. Témata o smrti nebo depresi jsou také protikladem ke klasické dějové lince "dnes večer to tu pořádně rozjedeme". Přesto ji teenageři zbožňují.
Se žádnou zápletkou nepřichází ani dlouze očekávaný debut "When We All Fall Asleep, Where Do We Go?". Eilish plynule pokračuje po trajektoriích, které společně s producentem a bratrem v jedné osobě Finneasem O'Connellem načrtla na četných singlech a EP počinech v minulosti. Pod pláštěm dlouhohrající nahrávky se ukrývá dobře známá dávka temných balad, elektronických experimentů i překvapivě příjemných popových melodiích. Skladby jsou tak trochu jako skládačka, smršť zvuků a zdánlivě nesourodých beatů, která by v rukou jiných už mohla balancovat na hraně kýče. Sourozenecká dvojice je ale zvládá ukočírovat a servíruje propracovaný alternativní pop.
Jeho těžištěm jsou zmiňované balady, které dávají nejvíce vyniknout zpěvaččině křehkému a procítěnému projevu. Paradoxně právě v tomto odvětví se také skrývá nejslabší článek tracklistu - "Xanny". I když se má podle dřívějších prohlášení jednat o její asi nejoblíbenější věc z alba, jazzem políbený song funguje přesně jako většina zástupců lounge music - nevadí vám, když hraje někde v pozadí restaurace, ale sami od sebe byste si ho nejspíš nepustili. Mnohem lépe je na tom "When The Party's Over", druhý vypuštěný singl, popisující pocit prázdnoty, když párty skončí. Pomalá sada celou desku i zakončuje - "Listen Before I Go", nekompromisně odkazující na téma sebevraždy, emocemi napěchovaná "I Love You" a "Goodbye", která vybranými úryvky chytře rekapituluje všechny písně. A jak už můžete odtušit, dohromady dávají celkem zdrcující vzkaz.
Truchlivé temnotě zdárně sekunduje temnota násilná v podobě "You Should See Me In A Crown" a "Bury A Friend". První zmiňovaný track je řezavou proklamací vlastní síly a Billie se v něm neoficiálně korunuje princeznou potemnělého kraje. "Bury A Friend" si vypomáhá jen minimalistickým podkladem ošlehaným špinavým industriálním ovzduším. "I wanna end me," prozrazuje Billie nebohému posluchači. Jen tak, jakoby mezi řečí. Se stejnou nenuceností, jakou se vás prodavačka u kasy ptá: "Billa kartu máte?"... Dobře, to asi nebyl nejrozumněji zvolený příměr. Ale zpátky k ponurostem. Vládne jim o něco méně nápadnější "Ilomilo", opakující se noční můra, ze které se nemůžete probudit. Protože to není sen, ale váš život. A váš kamarád opravdu zemřel. (Odkaz na spřáteleného XXXTentacion, který byl ve dvaceti zastřelen?) Zvonečky v pozadí možná evokují ukolébavku, ale z podhoubí songu prostupuje zkáza.
Eilish se v tématech beznaděje a deprese máchá se sebedestruktivním potěšením. Právě fascinace odvrácenou stranou lidské mysli je hlavním trnem v očích některých kritiků. Občas to totiž může působit dojmem, že mít se permanentně blbě je vlastně cool, což zrovna není ten nejlepší vzor pro dospívající. Pravda je ovšem taková, že i náctiletí mají deprese. A co jim víc pomůže? Poslech kupříkladu již zmiňované Ariany a její "Thank U, Next", vyzdvihující sebelásku a vděk i za ty horší věci života, nebo přiznání, že ani jejich idol není 24/7 sluníčkový a hlavou se mu honí černé myšlenky? Motivační citáty ještě nikoho nespasily, vědomí, že v tom nejste sami, funguje už o něco lépe. Muzikantce budiž také dáno k dobru, že na rozdíl od dalších, zejména hip-hopových kolegů nepropaguje drogy a ve "Xanny" se upřímně diví trendu jejich zneužívání. "Nepotřebuju je brát, abych se cítila líp," je skoro revoluční prohlášení na poli pop music.
Není koneckonců nutné Billie Eilish rovnou házet do jedné škatulky, vždyť její prvotina má i mnoho barevných momentů. Tyčí se nad nimi hyperaktivní "Bad Guy", v němž zpěvačka odhaluje svou dosud neslyšenou provokativní polohu. "All The Good Girls Go To Hell" využívá biblického motivu o nebi a peklu. Billie se v něm převtěluje v Boha a všem hodným holkám to plánuje pořádně zatopit ("My turn to ignore ya / Don't say I didn't warn ya"). "My Strange Addiction" si hravým způsobem interpretuje taneční scénu z amerického "Kanclu". Hravost "Wish You Were Gay" je oproti tomu méně zjevná a je dost těžké se rozhodnout, zda přání "kéž bys byl gay" na adresu lhostejného chlapce je lehce legrační, nebo jenom hodně smutné.
Doufejme, že nadcházející léta budou vypadat podle první možnosti a Eilish si je hlavně užije. Podle některých rozhovorů to totiž vypadá, že si s náhle nabytou slávou neví moc rady a všudypřítomná pozornost ji spíše ničí. Podpořit ji můžete 20. srpna ve Foru Karlín. Tedy vlastně už nemůžete, pokud jste si nestihli zavčas opatřit lístek - jen několik minut po spuštění předprodeje hlásili pořadatelé vyprodáno. Duh.
Komentáře