The Black Crowes - Happiness Bastards

Svého vrcholu dosáhla parta kolem bratrů Robinsonů v první polovině devadesátých let. V éře grunge a alternativního rocku se The Black Crowes dokázali prosadit se svým rockem bez přívlastků, který neskrýval jižanské kořeny, lásku k blues i country. Jejich muzika s americkým duchem se vyznačovala snadnou rozeznatelností od britského přístupu k věci.

Alba "Shake Your Money Maker" (1990), "The Southern Harmony and Musical Companion" (1992) a "Amorica" (1994) vynesla kapele slušný komerční úspěch, dosáhla na nich i na svůj umělecký strop. Pak už nastalo střídavě oblačné období, z něhož vystupuje zejména živák s kytaristou Led Zeppelin Jimmym Pagem a první návratová deska "Warpaint". A ačkoliv rozchod skupiny v roce 2015 se zdál jako definitivní, naštěstí to tak nezůstalo.

Na "Happiness Bastards" se hudebníkům daří zopakovat efekt "Warpaint". I tady výsledku jasně pomohla nahromaděná tvůrčí energie, i tady zapůsobilo kouzlo comebacku - jakkoliv spolu znovu fungují už pár let. Během nich toho stejně moc nenahráli, protože covid. Rozcvičkou se před dvěma lety stalo EP "1972", jež nabídlo covery The Rolling Stones, Roda Stewarta nebo Davida Bowieho. Zadařilo se, energie zase začala proudit a v optimální míře se přelila i do devátého studiového počinu tohoto uskupení.

Parta z Atlanty si tady na nic nehraje. Poněkud fádně vyvedený obal předznamenává deset tracků střižených podle očekávaného mustru. Naboostrované kytary, zemité riffy, špetka country patosu. K tomu texty o holkách - pravda s perspektivou životem ostřílených padesátníků -, Americe, stárnoucích desperátech, o mužné samotě i o životě, který fackuje a hází klacky pod nohy. Tyto vrány krákají, jak jsou zvyklé už roky.

Ne, nejde o výtku. Album na své ploše necelých čtyřicet minut šlape bez větších zádrhelů. Materiál sice nepřekvapí, ale dýchá poctivým řemeslem a jakousi solidností veteránů a přirozeností zkušených muzikantů. "Happiness Bastards" působí naprosto nenuceně a tato uvolněnost se přenáší i na posluchače. Nahrávka utíká velmi příjemně, hlouběji do paměti se ale ani po četném opakování nezapíše.

Na druhou stranu, čas strávený ve společnosti The Black Crowes se nedá nazvat jako promarněný. Stále se jedná o velmi solidní počin z ranku jihem ovoněného rocku a smysluplný studiový návrat této skupiny.