Black Flag - Damaged

Apoteóza vzteku a znechucení společenským řádem, jedna z desek, které zásadním způsobem formovaly podobu hardcore punku. To je Damaged, nahrávka, na níž skupina Black Flag také představila svého už čtvrtého vokalistu, ambiciózního chlapíka s býčí šíjí říkajícího si Henry Rollins. Tohoto donedávna pouze fanouška kapela oficiálně obsadila do role frontmana teprve krátce před nahráváním alba, zatímco jeho předchůdce Dez Cadena se nadále věnoval doprovodné kytaře. Rollinsovo nakřáplé vyřvávání teď agresivitu hudby kalifornských výtržníků ještě vystupňovalo.

Rollins ale do značné míry přišel k hotovému. Přerod původní punkové pralátky ve zběsilou hardcoreovou strusku řídil na doposud vydaných třech EP deskách zakladatel a kytarista Greg Ginn, který také složil většinu materiálu na albový debut. Právě jeho kytarové běsnění, střídající kulometné riffy s drásavými hlukovými erupcemi, určuje nekompromisní drive nahrávky, která stále, i přes z dnešního pohledu poněkud kanální zvuk, strhává svým „destruktivním apetýtem“. Rollins se zatím z pochopitelných důvodů nestihl do tvůrčího procesu významněji vložit (což se má brzy změnit) a spolupodepsán je pouze pod poslední skladbou Damaged I. Už ta ale naznačuje podobu jeho pozdějšího projevu: místo překotného štěkotu slyšíme rozvážnější ale stejně urputnou deklamaci.

Poselství alba Damaged, stejně jako celého rodícího se hardcoreového hnutí, je jasné: nesmlouvavý (tudíž i poněkud naivní) odpor vůči establishmentu, konzervativnímu myšlení, konzumu, politické aroganci, sociální nespravedlnosti. Nad tohle všechno se kalifornská pětice touží povznést (Rise Above), vybřednout z ubíjejícího živoření bez perspektiv a budovat svou existenci na svobodnějších a upřímnějších základech. Ačkoli Black Flag nepatřili k hnutí straight edge, konsolidujícímu se v té době na východním pobřeží, také oni odmítají jako východisko alkohol (Six Pack, Thirsty and Miserable), tím spíše pak otupující televizní zábavu, jak s odzbrojujícím sarkasmem demonstrují v písni TV Party, nejchytlavější položce tracklistu.

Žánrových hitů, v nichž skupina při vší zuřivosti nezapomíná na umění napsat píseň, je tu víc, třeba Rise Above, Six Pack nebo Gimmie Gimmie Gimmie. Proti nim ovšem stojí takové, co uvolněnému vzteku nic sofistikovanějšího do cesty nestaví. Spray Paint, Police Story nebo No More jdou hlavou přímo proti zdi, pěstí proti zrcadlu, tak jako Henry Rollins na titulní fotografii Eda Colvera. Ani občasné záludné změny tempa nebrzdí ten nesmiřitelný a divoký stroj na cestě k rozbourání stávajících pořádků. A když už nezažehlo revoluci, přinejmenším v oblasti tvrdé muziky nadělalo album Damaged slušnou paseku, jak o tom svědčí zástupy inspirovaných obdivovatelů, z nichž Kurt Cobain je pouze mediálně vděčnou špičkou ledovce.