Bloc Party - Intimacy

Silent Alarm patřilo bezkonkurenčně k mým nejoblíbenějším albům roku 2005 a dodnes poslechem ceněného debutu nepohrdnu. U člověka, jehož hudební vkus formovaly nahrávky The Cure, Joy Division, Echo and The Bunnymen a osmdesátkových U2 a o pár let později mu britská kytarová scéna byla bližší než americký flanelový rock, to ani jinak dopadnout nemohlo. Silent Alarm nemělo slabšího místa, a jestli ano, tak mi zůstalo skryto. Následovník A Weekend in the City (2007) víceméně navazoval na debut, s menšími inovacemi je současně ale i opakováním sama sebe. Moment překvapení se mohl jen těžko opakovat.

A Intimacy? Bloc Party jsou chytrý kucí a v roce 2008 už moc dobře věděli, že vyrábět kopie úspěšných debutů by bylo krátkozraké. Původně ryzí kytarovka s retro nádechem nasákla jako houba trendy z britských klubů. Hned úvodní song Ares jako kdyby hrála úplně jiná kapela (vokál naopak nepřeslechnete). Indie borci vyrazili do klubu na námluvy s taneční hudbou a elektro-rockem. Představte si úvodní song ze sitcomu Misfits (Echoes od Rapture) a nebudete daleko od cíle. A takových kousků je na Intimacy povícero. Snaha vymanit se ze zajetých kolejí a odložit klišé je více než patrná. A občas snad až poněkud křečovitá.

Bloc Party zohlednili na Intimacy někdejší trendy britských tanečních klubů, ale na druhou stranu neodkládají vytahané indie tričko (riffy pořád vládnou). Už jen kvůli fanouškům, díky nimž Bloc Party vyletěli před lety nahoru. U Intimacy mi dlouho nebylo jasné, jestli se mi album líbí, nebo mě spíš irituje. Pocity se střídaly v rychlém sledu jak milenci v domě Ivety Bartošové. Eklektik se přetahoval s konzervativcem, aby palec nahoru nakonec přece jen vylétl. Bloc Party to mají zkrátka pořád v paži a peloton generačních konkurentů je stále nedokázal předjet.