Blue Effect - Nová syntéza

Mluvit v případě Nové syntézy o jazz rocku je hodně zavádějící. Setkání těchto dvou hudebních proudů stojí v jejím případě na jiných principech, než jaké jsme zvyklí s daným žánrem spojovat. Víc než o nějaké hlubší propojení jazzových a rockových zákonitostí tady jde spíš o kombinování jejich vnějších znaků. Nová syntéza má tudíž blíž k efektní nablýskanosti Chicaga, než ke komplexnosti Mahavishnu Orchestra nebo Weather Report, a nakonec i k Hladíkovu podstatně přesvědčivějšímu a dobrodružnějšímu pokusu na tomto poli, albu Coniuncto, které vzniklo o rok dříve ve spolupráci s Jazz Q.

Jazzový orchestr Československého rozhlasu je totiž výrazně slabší káva, než odvážnou kreativitou přetékající Kratochvílovo Jazz Q s famózním Jiřím Stivínem. Dechové party Kamila Hály jsou hudebně konvenční až estrádní, ne-li přímo „televarietní“ a s rockovým beatem Blue Effectu (schválně nepoužívám ten nehezký vnucený přepis Modrý efekt) nacházejí jen málo společných frekvencí. Z alba tak slyšíme spíš členitý instrumentální progrock s přilepenou a většinu času zbytečnou bigbandovou instrumentací, nikoli jazz rock jak ho obvykle chápeme. Zdaleka nejlépě proto znějí pasáže, kde se JOČR drží zpátky a vyzrálý rockový kumšt Blue Effectu nic neruší, což se aspoň částečně týká dvou údernějších skladeb Směr jihovýchod a Popínavý břečťan.

Když si vypomůžeme biologickým příměrem, tvoří tu Blue Effect a JOČR dvě šroubovice DNA uměle zaklesnuté do sebe bez ohledu na komplementárnost jejich bází, a tudíž z větší části nefunkční. Na druhou stranu je ale Nová syntéza dalším nepopiratelným svědectvím o instrumentálním i skladatelském zrání Radima Hladíka, které ani tento nepodařený mezižánrový summit nedokázal zpochybnit. K dnešnímu datu je album beznadějně zastaralé, ale v krušných dobách, jakou začátek normalizačních 70's určitě byl, se i slepé uličky počítají.