Svět hledačů je nepochybně jednou z nejvyzrálejších nahrávek českého art rocku, ačkoliv ani on není bez chybičky. To se ale týká skoro výhradně textů, protože po kompoziční, aranžérské i technické stránce je to žánrová extratřída. Vem čert, že západní hudbymilovná mládež má už dva, tři roky úplně jiné priority. U nás zažívají různé podoby progresivního rocku zlaté časy a Radim Hladík tímto počinem dokazuje, že je stále admirálem celé flotily.
Album vzniklo v opět pozměněné sestavě (a i ta krátce po jeho vydání vzala za své) s navrátivším se Leškem Semelkou a bez Fedora Freša, jehož teoretická erudice se nakonec ukázala být pro kapelu spíše balvanem, než pohonnou hmotou. Blue Effect tak najednou disponoval dvěma zpěváky za klávesami (Veselý a Semelka) a naopak postrádal baskytaru. Její linky ale pohotově převzaly syntezátory a rytmika tak, především díky mistrovství Vlado Čecha za bicími, nezaznamenala prakticky žádnou újmu. Dva vokalisté jsou rozhodně přínosem, i když o kontrastu se vzhledem k podobnému naturelu obou hlasů asi mluvit nedá. Ani zdvojený klávesový post naštěstí nemá za následek zahlcení skladeb synťákovým bzíkáním. Dobové rejstříky jen málokdy vyloženě tahají za uši a Hladíkova kytarová virtuozita zůstává chvályhodně po většinu času v popředí.
Autorsky si Radim Hladík zvykl dělit se se spoluhráči. Ztracený syn Lešek Semelka dostal příležitost hned dvakrát a jak Zmoudření babím létem, kde si... číst dále
Svět hledačů je nepochybně jednou z nejvyzrálejších nahrávek českého art rocku, ačkoliv ani on není bez chybičky. To se ale týká skoro výhradně textů, protože po kompoziční, aranžérské i technické stránce je to žánrová extratřída. Vem čert, že západní hudbymilovná mládež má už dva, tři roky úplně jiné priority. U nás zažívají různé podoby progresivního rocku zlaté časy a Radim Hladík tímto počinem dokazuje, že je stále admirálem celé flotily.
Album vzniklo v opět pozměněné sestavě (a i ta krátce po jeho vydání vzala za své) s navrátivším se Leškem Semelkou a bez Fedora Freša, jehož teoretická erudice se nakonec ukázala být pro kapelu spíše balvanem, než pohonnou hmotou. Blue Effect tak najednou disponoval dvěma zpěváky za klávesami (Veselý a Semelka) a naopak postrádal baskytaru. Její linky ale pohotově převzaly syntezátory a rytmika tak, především díky mistrovství Vlado Čecha za bicími, nezaznamenala prakticky žádnou újmu. Dva vokalisté jsou rozhodně přínosem, i když o kontrastu se vzhledem k podobnému naturelu obou hlasů asi mluvit nedá. Ani zdvojený klávesový post naštěstí nemá za následek zahlcení skladeb synťákovým bzíkáním. Dobové rejstříky jen málokdy vyloženě tahají za uši a Hladíkova kytarová virtuozita zůstává chvályhodně po většinu času v popředí.
Autorsky si Radim Hladík zvykl dělit se se spoluhráči. Ztracený syn Lešek Semelka dostal příležitost hned dvakrát a jak Zmoudření babím létem, kde si vokální party prohazuje s Oldřichem Veselým a Hladík zakončuje vtipnou imitací tažného ptactva, tak Zázrak jedné noci, se zajímavou pasáží postavenou na vlnobití bicích a Hladíkově impresivní kytarové pyrotechnice, si ve skladatelské dovednosti nijak nezadají s kapelníkovými skladbami z A-strany. Z nich Za krokem žen představuje typický prog-monument s kontrastními sekvencemi a velkorysou stopáží, zatímco Rajky jsou sevřenější, kytara tu dominuje a klávesy jsou jí jen podpůrným harmonickým doplňkem. Je to určitě nejtvrdší a podle mého i nejzdařilejší opus na desce. Povedl se ale i příspěvek Oldřicha Veselého Hledám své vlastní já, rovněž příměji stavěná balada, jíž pro změnu ovládají klavír a syntezátory.
S archaickým zvukem kláves bych se nějak srovnal, patří to k žánru i danému časoprostoru. Horší je to s texty Pavla Vrby. Pravda, normalizační pop těch let oplýval množstvím daleko otřesnějších rýmovaček. Ale Blue Effect, zvlášť v takové formě, jakou na Světě hledačů má, by si zasloužil něco víc, než frázovité řemeslo plné škrobených a někdy vyloženě neobratných veršíků, rádobyfilozofování a plytkého poetična. Patos vypjatých vokálů Semelky i Veselého by potřeboval v textech spíše jemně tlumit, ale Vrbovy šroubované obraty dělají pravý opak. Za krokem žen otextoval pod vnuceným pseudonymem Jaroslav Hutka, ale i v tomto případě jeho vykleštěná milostná lyrika budí spíš úsměv. Smysl slov lepší nevnímat, a jako obvykle největší potěšení skýtají čistě instrumentální pasáže. Z nich je bez jakýchkoliv rušivých elementů jasně patrné, že Blue Effect se nachází v tvůrčím zenitu, jen bohužel nemá svého Kainara.
Komentáře