XPlaylist

Když Blur v roce 1995 vydali album The Great Escape, k pečlivě vydesignovanému obalu od grafického studia Stylorouge přidali ještě texty všech písní s kompletními akordy. Letmý pohled na eponymní album, které se na regály obchodů dostalo o dva roky později, nabízí podstatně minimalističtější zážitek: Rozmáznutý dvojlist víceméně nenabízí jiné informace než názvy písniček a skoro připomíná levnou pirátskou kopii z polské tržnice.

Kapela, která byla touhle dobou už evidentně unavená z nekonečného popichování s Oasis jako by tím vším chtěla dát předem najevo, že o sbírání cen popularity jí až tak moc nejde. Blur tu poměrně odvážně vylezli ze škatulky britpopu, kterou sami pomohli definovat, a okouzleni (nejen) zámořským lo-fi rockem vykročili vstříc neznámým končinám. Risk se ze zpětného pohledu rozhodně vyplatil: Blur se od této chvíle dařilo vyvarovat se opakování jediného mustru se stále slabšími výsledky a v konečném zúčtování tak zřejmě dopadli lépe než jejich někdejší rivalové.

Navzdory alternativnějšímu zvuku si album vedlo dobře i v době vydání – především díky zpěvným singlům: Beetlebum, roubující garážový indie rock na božské harmonie á la The Beatles, vynesl kapelu až na samotný vrchol britské singlové hitparády a frackovitá Song 2 s nezapomenutelným refrénem „woo hooo“ si brzy začala žít vlastním nezávislým životem.

Kdo si tehdy album koupil jen kvůli singlům z rádia, byl asi zklamán. Díky stylové rozháranosti se totiž občas může vkrádat pocit, že Blur si sami nejsou jistí, jakou kapelou by vlastně chtěli být. Na jakém jiném albu vedle sebe najdete parodii na nazlobený grunge (Song 2), country baladu (Country Sad Ballad Man), fotbalovou halekačku ve stylu Chumbawamby (On Your Own), skladby, kvůli kterým se David Bowie dožaduje autorských práv (M.O.R.) a instrumentálky připomínající duchařskou televizní inscenaci (Death of a Party)?

Blur není stoprocentně dokonalá deska. Ze své podstaty jí ani nemůže být, ale právě zmíněné hledačství v kombinaci s dobře napsanými písničkami z ní dělá nahrávku mimořádně zábavnou. Totéž lze ostatně říci i o obou albech, která následovala, jakkoliv Blur už nikdy do stejné řeky nevstoupili.