Bob Dylan - Fallen Angels

Bob Dylan umí po všech těch letech překvapit. Nejen šíří svých archivů, které s železnou pravidelností vymetá (viz loňský, již dvanáctý přírůstek do jeho Bootleg Series), ale také tím, že neváhá natočit desku, která se otáčí zády k tomu, co dělal celé ty roky. Tedy k rockovému písničkářství s náročnými básnickými texty a rozpoznatelným projevem. Na novince Fallen Angels zvolil stejnou cestu jako na posledním řadovém albu Shadows in the Night. Opustil autorskou tvorbu a desku naplnil převzatými skladbami.

Tentokrát došlo na jazzové standardy, jejichž pojítkem je to, že je (až na jedinou výjimku) zpíval Frank Sinatra. Vybraných dvanáct skladeb očistil od přepjatých aranžmá a vrátil je zpět k jazzovým kořenům, k jednoduchosti postavené na kontrabasu, lehkých bicích a kytaře. Ty tvoří příjemné a dostatečné pozadí pro Dylanův zpěv, který je tady možná největším překvapením. Na svém posledním autorském albu Tempest z roku 2012 se totiž hlasově pohyboval spíše v pro něj typických hrubších, vyšeptaných polohách. V případě Fallen Angels Dylan neoddiskutovatelně zpívá. Mírně a velmi jemně, pokorně se podřizuje žánru a s úctou vzhlíží k legendě Franka Sinatry. Deska se nese v jednotném, příjemně plynoucím tempu, posluchače snadno ukolébá k příjemnému snění.

Bob Dylan natočil sevřenou, komorní nahrávku, která je plná kvalitního jazzu, ale na které se někam ztratil sám Dylan. Vzhledem k tomu, že jde o druhou podobnou desku v řadě, jen těžko bude experimentálním či kratochvilným výstřelkem. Vyčerpala se už Dylanova invence? Dostal se do věku, kdy chce vzdávat pocty svým vzorům? Otázky se snad podaří rozlousknout s dalším albem, rozhodně však neumenšují to aktuální.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #62-3.