Bob Dylan - Slow Train Coming

Koncem sedmdesátých let měl Bob Dylan v zádech dvě mimořádné desky z poloviny dekády (Blood on the Tracks a Desire), ale i rozpadlé manželství a kopec pochybností o smyslu a budoucí podobě vlastní kariéry. Cestu z duševní nestability a zmatení hodnot našel v konverzi ke křesťanské víře, kterou velkou část fanoušků šokoval a v několika následujících letech, kdy své “procitnutí” okázale demonstroval, i dost otrávil. Také jeho tvorba byla tímto obratem silně zasažena a ne zrovna pozitivně. Na Slow Train Coming, prvním albu z tohoto rozháraného období, ovšem ještě nacházíme Dylana ve skvělé formě.

Tedy alespoň co se hudby týče. Do textů vpustil Dylan své čerstvě nalezené náboženské zanícení se silou protržené přehrady. Můžeme mu přiznat upřímný zápal i fromální zručnost, kazatelský postoj také dobře ladí s muzikou plnou soulových a gospelových ohlasů, ale ve světle předchozí tvorby je to myšlenkově chudá a emocionálně jednorozměrná úroda. Doklad toho, že intelekt, který se dobrovolně pokoří před dogmatem víry, strádá, a citová angažovanost ho může zastoupit jen zčásti. Ne všechno ovšem věroučnou nákazu neustálo. Stále silný je Dylan, když své evangelizační tažení namíří proti konkrétnějším nešvarům světa, jako v písni Slow Train. Někdy je jeho úpěnlivé vyznání odzbrojující právě svou čistou bezelstností (nádherná balada I Believe in You). Na druhou stranu jsou tu místa (Precious Angel, When He Returns), kdy jako správný křesťanský mravokárce jen klouže po katechistických frázích. V žánrech, jako je právě gospel, je samozřejmě takový způsob vyjadřování relevantní, ale od Dylana čekáme přece jen něco víc.

Tím ale veškeré výhrady končí. Muziku složil Dylan znamenitou a svůj rukopis navíc inovoval a obohatil znatelným příklonem k rhythm'n'blues, soulu a gospelu. To znamená výrazný rytmický akcent, pregnantní cvrlikání Fenderu i kytar, soulové sbory (figuruje v nich i pozdější Bobova manželka Carolyn Dennis), dechová sekce z vyhlášeného studia Muscle Shoals, kde se některé písně natáčely. Nesporným přínosem se stalo angažování Marka Knopflera, který právě zažíval první velké úspěchy se svými Dire Straits a pozvánka do studia od jednoho ze svých největších vzorů, pro něho musela být nesmírnou poctou. Jeho kytara charakteristicky protkává písně delikátními a přesnými frázemi a dává jim lehkost a vzdušnost. Asi nejsilněji proniká duch jeho domovské formace do skladby Precious Angel.

Album místy reflektuje i tehdy velmi aktuální a soulu příbuzné reggae (Slow Train, Man Gave Names to All the Animals), do Gonna Change My Way of Thinking vystavěné na bluesovém půdorysu se zase vloudil téměř hardrockový kytarový riff posléze podepřený dechovou sekcí. Hybná Do Right to Me Baby (Do Unto Others) se dotýká funku, zatímco závěrečná When He Returns stojí pouze na extaticky celebrujícím piánu a neméně vypjatém Dylanově zpěvu. Vlajkovou písní alba, shrnující jeho rhythm'n'bluesovou totožnost i duchovní rétoriku, je ale hned úvodní Gotta Serve Somebody, za níž Dylan dokonce dostal cenu Grammy.

Když si odmyslíme částečné zploštění Dylanova textařského slovníku, lze nad albem Slow Train Coming jen jásat. Dekádu, která byla pro jeho autora časem propadů i nových vzepětí, uzavírá víc, než důstojně. V té následující ale čekají Dylana chvíle dalších tápání a tvůrčích vyhoření, a to i přesto, že on sám je v tuto chvíli skálopevně přesvědčen, že tu správnou cestu už našel.