Bob Marley - Catch a fire

Důvodů, proč z obrovského množství lokálních hudebních stylů právě reggae zaznamenalo ve světě tak velký a dlouhotrvající ohlas, je jistě vícero. Jedním z nich může být také ideové vakuum, které zůstalo po smutném konci hippie éry a s ní spojené ztrátě iluzí, že by snad bylo možné hudbou spasit svět. Kocovina a vystřízlivění z těchto nadějí vedly k novému vzepětí dekadence a honby za hmotnými statky, ale ukázalo se, že lidé idealismus přesto potřebují.

Protestní rétorika, svobodomyslnost, duchovní rozměr a mírotvorné cíle, které reggae přinášelo, zarezonovaly u zklamaných pohrobků květinové revoluce tím spíš, že byly spojené s muzikou, která zněla povědomě i exoticky zároveň, a jejíž samotná podstata skrytá v nakažlivém rytmu šířila pozitivní vibrace. Během zhruba pěti let od svého vzniku nabyl čerstvý styl definitivní podoby bytostně srostlé se stejně mladým rastafariánským náboženstvím a nastal čas, kdy se mu otevřely dveře k celosvětové popularitě. Tím, komu osud dopřál být prvním šiřitelem a později i symbolem celého hnutí, byl Bob Marley se skupinou The Wailers.

Album Catch a Fire vydané na původně jamajské, ale už dlouho globálně úspěšné značce Island, se stalo průlomem a později zaslouženou klasikou. I když z těch notoricky známých Marleyho songů tu najdeme pouze Stir It Up, zbylých osm rozhodně nejsou žádné nedozrálé juvenilie. Wailers jsou sehraná parta s fantasticky pružnou rytmikou (bratři Barrettové), nápaditě využívanými přiznávkami kláves a rozmanitými kytarovými party (skvělé je maximální zužitkování možností wah wah efektu právě ve Stir It Up). Marleyho zpěv, který se od soulových základů rozvinul ve zcela originální projev, účinně kooperuje s mužskými i dámskými sbory a strhává bezprostředností a naléhavostí.

Převažují spíš vláčná tempa, texty se silným sociálním akcentem (Concrete Jungle, Slave Driver a další), tón vážný až naříkavý, ale bez pasivity a poraženectví. Najdou se ale i bezstarostnější kousky jako Baby We've Got a Date (Rock It Baby) nesoucí stopu staršího jamajského stylu mento. Jako důkaz o mnohosti zdrojů reggae a propustnosti jeho hranic může sloužit i spirituálem poznamenaná No More Trouble nebo chytlavá Stop the Train, v níž se zase zřetelně ozývá country. Jejím autorem je kytarista a klávesista Peter Tosh (podepsaný je i pod 400 Years), kterému v následujících letech začalo být – podobně jako perkusistovi Bunnymu Wailerovi - ve stínu stoupající Marleho hvězdy těsno a na své sólové dráze později dokázal, že jeho talent je přinejmenším srovnatelný.

Na Catch a Fire ale zatím všichni táhnou za jeden provaz a aniž by to tušili, vstříkávají právě (jistěže ne sami, Jimmy Cliff a další prominou) do krve světové populární hudby vysoce nakažlivý virus, který se projeví nečekaně rychle (Clapton, Led Zeppelin) a za pár let v součinnosti s punkovou a novovlnnou epidemií i opravdu masově.