Bob Marley - Natty dread

Z Boba Marleyho už je mezinárodní hvězda. Nemalou zásluhu na popularizaci jeho muziky má Eric Clapton, který téhož roku přišel s úspěšnou předělávkou písně I Shot the Sheriff z alba Burnin', ale reggae horečka se nezadržitelně šíří bez ohledu na jména slavných bělošských propagátorů. Sláva si ale vybírá i svou daň. V řadách The Wailers došlo k neodvratnému rozkolu a album Natty Dread už skupina nahrává bez dvou výrazných osobností – Petera Toshe a Bunnyho Wailera. Marley se tak aspoň stává jednoznačným leaderem, což reflektuje i vypíchnutí jeho jména před název kapely.

Vzduch se pročistil a vzniku dalšího žánrového milníku už nic nestálo v cestě. Už jen přítomnost snad vůbec nejslavnější Marleyho písně No Woman, No Cry dělá z Natty Dread nepominutelnou položku v jeho diskografii, ale album je celkově velmi vyrovnané a žádná z písní nepůsobí jako vata. Melodické bohatství i chytlavost rytmických groovů jsou ve vzácné rovnováze. Skvěle zaranžované sbory dámského tria The I-Threes, v němž zpívá i Bobova manželka Rita, mají často vyloženě dynamizující účinek, zatímco v jiných žánrech plní spíš zjemňující funkci. Nepřeslechnutelný je vliv blues: kytarové vyhrávky v úvodní Lively Up Yourself, foukací harmonika v Rebel Music (3 O'clock Roadblock) nebo Talkin' Blues. Tou zásadní ingrediencí je ale samozřejmě Marleyho procítěný, vibratem ozvláštněný zpěv.

Sociální témata (mimořádně působivá Them Belly Full (But We Hungry), Revolution) se střídají s oslavou rastafariánství a s ním spojeného způsobu života (Lively Up Yourself, So Jah Seh, Natty Dread). Jamajské reálie v textech ale nejsou na překážku obecné srozumitelnosti jejich poselství, což je samozřejmě hlavně zásluha toho neodbytně vtahujícího hudebního novotvaru jménem reggae, který se za pár let stane globálním vlastnictvím. Bob Marley se svým nepředstíraným sociálním cítěním a skladatelským nadáním k tomu přispívá zcela zásadním způsobem.