Bombino

Legendární malijský hudební Festival au désert je od roku 2013 z důvodu nejisté politické situace zrušen (či v exilu, jak organizátoři prezentují) v Čechách se však něhem posledních let vystřídalo hned několik hudebních zástupců lidu Kel Tamasheq. Po omladině Tamikrest a harcovnících Terakaft převzal pomyslnou štafetu vynikající kytarista Bombino. Jeho o poznání rockovější přístup vzbuzuje nadšení po celém světě, tuzemsko nevyjímaje.

Kytarista Omara „Bombino“ Moctar se sice narodil před šestatřiceti lety v Nigeru, patří však ke kmenu Tuaregů. Ve velké rodině čítající sedmnáct bratrů a sester, se chlapec musel umět prosadit. Odmítl chodit do školy, a aby unikl otcovu naléhání na dokončení studií, začal žít se svou babičkou. V matriarchální kultuře vcelku běžná věc, stará žena měla na Omaru dobrý vliv a Bombino zasedl do školní lavice. Období sucha nicméně nomády donutilo k migraci a později i k dlouho trvajícím bojům o svá práva. V táborech začal Bombino poslouchat tuaregské písně stylu „ishoumar“. Slovo pocházející z francouzského „chomeur“, tedy „nezaměstnaný“, se brzy stalo synonymem pro bojující rebely. Když začaly nepokoje, dvanáctiletý Omara uprchl s rodinou do Alžíru, kde se dostal ke kytaře. Otci se myšlenka muzikanta v rodině nezamlouvala, Bombino odešel natruc do Libye, kde s přáteli propadl Hendrixovi, Knopflerovi i Dire Straits. Začal více hrát, často při hlídání stád na pastvě. Brzy se stal vyhledávaným kytaristou a vydal první album Agamgam. Roku 2008 už byl lokální hvězdou a vystupoval s kapelou Tidawt. Díky pomoci neziskové organizace odcestoval do Kalifornie, kde nahrál bluesovou verzi písně Hey Negrita od Rolling Stones pro projekt Stone's World: The Rolling Stones Project volume 2. Bombino se toho roku stal také průvodcem Angeliny Jolie po Nigeru a měl jedinečnou možnost představit svou kulturu a obtíže Tuaregů. První mezinárodní album Agadez vyšlo roku 2011 a ihned následovalo úspěšné světové turné, na kterém předskakoval jak nejslavnější tuaregské kapele Tinariwen, tak třeba Steviemu Wonderovi či JuJu.

Roku 2013 představil v Praze nahrávku Nomad, vznikající v Nashvillu pod producentským dohledem Dana Auerbacha z The Black Keys. Bombinovy písně jsou vystavěné na tradičních tuaregských rytmech, vliv velkých amerických kytaristů je však znát. Pod povrchem bublá jak rock, tak blues. Stejně jako jeho pouštní hudební souputníci zpívá o svém lidu, svobodě, těžkostech života bez domova i kráse tuaregských dívek. Jakožto samouk má Bombino jedinečný styl hraní. Štíhlými prsty vybrnkává s nesmírnou lehkostí melodie, radost z hraní je zřejmá na první pohled, oproti deskám může znít naživo monotónněji až tranzovně.

Kariérní vzestup je stále zřejmější, Bombino si už střihl vystoupení v newyorské Carnegie Hall, jeho snem je však vystoupení s Carlosem Santanou. I přes úspěchy zůstává usměvavý kytarista skromným mladíkem zcela naplňující význam své přezdívky. Bombino je totiž variací na italské slovo „bambino“ a právě s dětskou nesmělostí klopí hudebník často oči i potichu mluví.

Na podzim roku 2015 se Bombino zavřel do studia poblíž Woodstocku, kde vznikla pátá řadovka Azel, tentokrát v produkci Davea Longstretha z amerických Dirty Projectors. Na desce vzdává hold Bobu Marleymu skladbou Touareggae, ke spolupráci přizval mimo jiných tuaregskou zpěvačku Mama "Mahassa" Walet Amoumene. Na albu zazní dřívější témata i kritika dnešních Tuaregů, jejich sklonu k materialismu a nedostatečného udržování kulturní tradice.

Text: Anna Mašátová