Pro své angolské krajany doma i po celém světě je skoro národním hrdinou. V šedesátých letech byl sprinterským rekordmanem v portugalských barvách, začátkem následujícího desetiletí ovšem běžeckou dráhu opustil ve prospěch hudební kariéry a jako interpret ostře protestních písní se stal pro diktátorský režim svého koloniálního patrona natolik nežádoucím, že byl donucen odejít do vyhnanství. Ani po Salazarově pádu a vyhlášení nezávislé Angoly ale nezůstal nekritický vůči zhoršujícím se poměrům v zemi plné korupce a krvavých občanských válek a natrvalo se do své vlasti už nevrátil. Stal se pro mnohé svědomím Angoly a nekompromisním obhájcem morálních hodnot.
Albu Maiorais předchází bohatá diskografie o téměř třiceti položkách, teprve několik posledních se ale dostalo do širšího povědomí příznivců world music. Blízko k nim budou mít zejména fanoušci kapverdské zpěvačky Césarie Évory, která mimochodem zpopularizovala i jednu ze starších Bongových písní Sodade a později ji oba nazpívali i jako duet. V Bongových skladbách se podobně jako v těch kapverdských mísí domácí africká tradice reprezentovaná stylem zvaným semba s dědictvím portugalské nadvlády i s latinskoamerickým vlivy, které jsou v Africe obecně velmi silné.
Nezasvěcený a portugalštinou ani angolským jazyky nevládnoucí posluchač z této muziky asi mnoho z její protestní náplně nevycítí. Působí optimisticky, zdánlivě rekreačně, je latinsky rozverná v rychlejších... číst dále
Pro své angolské krajany doma i po celém světě je skoro národním hrdinou. V šedesátých letech byl sprinterským rekordmanem v portugalských barvách, začátkem následujícího desetiletí ovšem běžeckou dráhu opustil ve prospěch hudební kariéry a jako interpret ostře protestních písní se stal pro diktátorský režim svého koloniálního patrona natolik nežádoucím, že byl donucen odejít do vyhnanství. Ani po Salazarově pádu a vyhlášení nezávislé Angoly ale nezůstal nekritický vůči zhoršujícím se poměrům v zemi plné korupce a krvavých občanských válek a natrvalo se do své vlasti už nevrátil. Stal se pro mnohé svědomím Angoly a nekompromisním obhájcem morálních hodnot.
Albu Maiorais předchází bohatá diskografie o téměř třiceti položkách, teprve několik posledních se ale dostalo do širšího povědomí příznivců world music. Blízko k nim budou mít zejména fanoušci kapverdské zpěvačky Césarie Évory, která mimochodem zpopularizovala i jednu ze starších Bongových písní Sodade a později ji oba nazpívali i jako duet. V Bongových skladbách se podobně jako v těch kapverdských mísí domácí africká tradice reprezentovaná stylem zvaným semba s dědictvím portugalské nadvlády i s latinskoamerickým vlivy, které jsou v Africe obecně velmi silné.
Nezasvěcený a portugalštinou ani angolským jazyky nevládnoucí posluchač z této muziky asi mnoho z její protestní náplně nevycítí. Působí optimisticky, zdánlivě rekreačně, je latinsky rozverná v rychlejších skladbách nebo hladivě melancholická v těch táhlých. Takové jsou kupodivu soustředěny na úvod alba, zatímco svižné taneční kusy dominují druhé půlce. Instrumentálně to celé táhnou akustické kytary na podkladě decentních ale čilých perkusí, vydatné ornamentální vstupy zajišťují flétna nebo akordeon. V centru dění je ale Bongův hlas, ihned jasně identifikovatelný chraplák, spíš emocionálně zjitřený (hlavně v baladách) než silácký, což docela kontrastuje s hřmotným vzezřením jeho majitele.
Aby člověk docenil skutečnou velikost tohoto neohroženého atleta-disidenta, musel by být asi Angolanem. I bez znalosti souvislostí ale jeho hudba stojí za hřích pro svojí přirozenou zpěvnost, rytmickou svěžest a pozitivní náboj. Před pár lety dokázal i u nás na festivalu Respect, že umí být opravdu strhující.
Komentáře