Když jsem si uvědomila, že jediný žánrový pojem, jakým mohu aktuální album dánské formace Brave New World označit, je hard rock, přišlo mi to velmi suché a ošidné. „Tak plnokrevný a nevšedný hudební počin jako Monsters by si přece zasloužil být nějakým způsobem vyzdvižen nad masou sobě navzájem podobných desek,“ třeštilo mi po několika dnech v hlavě – ovšem zřejmě teprve pomocí více slov, nikoli pouhým jediným termínem…
Třebaže materiál, který se mi postavil koncem listopadu do cesty za poznáním současné hudební scény, není tak výjimečný, aby někoho dostal na kolena, musela jsem ocenit, že kapela v něm projevila osobitost a vytříbenost a její chuť zaexperimentovat s prvky jiných žánrů nepřekročila meze rozumné střídmosti. Po kratším přemítání, k čemu bych hudbu Brave New World mohla přirovnat, mě napadlo, že nejvýstižnější by asi bylo popsat ji jako přímočařejší a melodičtější verzi stylu amerických Living Colour. Nakonec k této asociaci navádějí nejen instrumentální manýry skupiny, ale i hlas Ricka Carteyho, jenž v mnohých polohách připomene svých zabarvením vokál Coreyho Glovera.
A přesto Brave New World nejsou jen zjemnělou kopií Living Colour. Působivé klávesové efekty vnášejí do obrazu zcela odlišné a nestandardní akcenty. Po robustních riffech úvodní písně Knife In My Back hned v další skladbě Arabia svou precizní hrou poprvé zaujme pozornost kytarista Pat Heath (též Vaughn), který se tu vyřádí v mollových... číst dále
Když jsem si uvědomila, že jediný žánrový pojem, jakým mohu aktuální album dánské formace Brave New World označit, je hard rock, přišlo mi to velmi suché a ošidné. „Tak plnokrevný a nevšedný hudební počin jako Monsters by si přece zasloužil být nějakým způsobem vyzdvižen nad masou sobě navzájem podobných desek,“ třeštilo mi po několika dnech v hlavě – ovšem zřejmě teprve pomocí více slov, nikoli pouhým jediným termínem…
Třebaže materiál, který se mi postavil koncem listopadu do cesty za poznáním současné hudební scény, není tak výjimečný, aby někoho dostal na kolena, musela jsem ocenit, že kapela v něm projevila osobitost a vytříbenost a její chuť zaexperimentovat s prvky jiných žánrů nepřekročila meze rozumné střídmosti. Po kratším přemítání, k čemu bych hudbu Brave New World mohla přirovnat, mě napadlo, že nejvýstižnější by asi bylo popsat ji jako přímočařejší a melodičtější verzi stylu amerických Living Colour. Nakonec k této asociaci navádějí nejen instrumentální manýry skupiny, ale i hlas Ricka Carteyho, jenž v mnohých polohách připomene svých zabarvením vokál Coreyho Glovera.
A přesto Brave New World nejsou jen zjemnělou kopií Living Colour. Působivé klávesové efekty vnášejí do obrazu zcela odlišné a nestandardní akcenty. Po robustních riffech úvodní písně Knife In My Back hned v další skladbě Arabia svou precizní hrou poprvé zaujme pozornost kytarista Pat Heath (též Vaughn), který se tu vyřádí v mollových sólech, okouzlených prvky hudby Středního východu. Mocné symfonické pasáže v závěru následující kompozice Strange Days však odvádějí posluchače nečekaně do zcela jiných končin světa. Brave New World zůstávají už do konce desky stále stejně nepředvídatelní a vzrušující. Až na kompozici I Want You přitom nepřicházejí s žádnou jinou skladbou, o které by se dalo říct, že má v sobě jakékoliv hitové ambice. Místo toho je celá nahrávka prolezlá neotřelými progresivními, artrockovými a tu a tam i AOR postupy, které se pod kůži dostávají sice pomaleji, zato s účinkem mnohem déle trvajícím. Jeden nedostatek ale Monsters přece jen má: nevýraznou produkci a hluchý sound. Nakonec je však i ve svém základu velmi originální nápady stejně potopily do vod průměrnosti.
(Vyšlo ve Sparku #1/2006.)
Komentáře