Bruce Springsteen - Devils & Dust

Bombastický koncertní i studiový comeback Springsteenova E Street Bandu nadělal mezi jeho fanoušky hodně oprávněné radosti. Hned další deskou ale dal na srozuměnou, že na svoje komorní country-folkové alter ego nehodlá zapomenout a znovu zacílil na ztišené balady o neveselých věcech.

Na mysl se samozřejmě derou jména<a class="prolink" href="/artist/showArtist?id=32325"> Nebraska</a> a The Ghost of Tom Joad, dobrá polovina skladeb na Devil & Dust se nese v podobných náladách. Přesto ale tentokrát není Springsteen v tomto konceptu zdaleka tak důsledný a na album zařadil i pár svižnějších věcí. Ovšem vzhledem k tomu, že E Street Band tu opět absentuje (s výjimkou<a class="prolink" href="/artist/showArtist?id=2283"> Patti Scialfa</a> a Dannyho Federiciho), nejedná se samozřejmě o žádné hřmotné stadiónovky. Dokonce i tam, kde by takový potenciál byl (třeba píseň Maria's Bed), Springsteen snad schválně nasazuje jaksi přidušeně křehký pěvecký rejstřík, který i takové písně hází do intimnějších poloh.

Když už bych tedy měl hledat paralelu s některou z předchozích desek, napadá mě spíš podobně uvolněná Tunnel of<a class="prolink" href="/artist/showArtist?id=39492"> Love</a> z konce 80. let i když tomjoadovská epizoda část písní (Black Cowboys, Silver Palomino, The Hitter) výrazně poznamenala. Však také mnohé z nich pocházejí ze stejného období. Nejsou to totiž zbrusu nové kompozice, ale spíš rekapitulace uplynulé skladatelské dekády. Album Devils & Dust ale není sbírkou rarit a outtakes, ani tak nebylo prezentováno. Nenajdeme na něm sice žádné třeskutě chytlavé hity, ale také minimum zbytečného. Je vyrovnané, neokázalé a přitom intenzivní. Instrumentálně podstatně barevnější než Tom Joad, ale na hony vzdálené hutnosti E Street Bandu. A navzdory právě řečenému rozhodně není polovičaté.