Bruce Springsteen - Wrecking Ball

Minimálně od Nebrasky patří nálepka angažovaného rockera do tradičního Springsteenova profilu. Po reunionu E Street Bandu a albu The Rising tenhle proud v jeho tvorbě ještě zesílil a stal se téměř dominantním. Jakoby se s přibývajícími léty stával stále citlivějším na nejrůznější zlořády, které ho obklopují. Ve svých písních se vyjadřuje k palčivým sociálním i politickým otázkám své domoviny, zároveň se nebojí kontroverze, nezjednodušuje, jeho typicky americký patos není prázdný a nabubřelý.

Ani na albech Magic a Working on a Dream neztrácel Springsteen společensky aktuální témata ze zřetele, jakoby se ale ostří jeho komentářů poněkud obrousilo, možná i v důsledku vzedmuté vlny vyhlídek na „lepší časy“, která mnoho Američanů zaplavila po Obamově zvolení. Jenomže, jak se dalo očekávat , příchod Mesiáše nenastal. Naděje, že jeden člověk najednou vyřeší všechny problémy, se vrátily do říše naivity a Springsteen už má zase víc důvodů k pobuřování, než k opěvování nezlomného amerického ducha (i když v něho i na tomto albu stále věří). Obal Wrecking Ball už jen svým punkově radikálním písmovým fontem dává na vědomí: Teď jsem se fakt naštval. Emocionální hladinu muziky to rázem posouvá o patro výš.

Hned první tři skladby jsou příkladnými stadiónovými trháky s válcující rytmikou a melodiemi vybízejícími ke sborovému hulákání. Zlatý fond Springsteenova zpěvníku je díky nim zase o něco tučnější. Navíc v písni Shackled and Drawn se objevuje nový a osvěžující prvek v Bossově rukopisu: irská lidovka v podobě bojovného dupáku. Ještě výrazněji se tenhle přímý předek amerického folku a country otisknul do Death to My Hometown a v závěrečném bonusu American Land už Springsteenův band řádí přesně ve stylu The Pogues.

Euforický start končí s baladou Jack of All Trades vyvolávající ducha dvojalba The River. Natěšený posluchač se už dosyta vyřádil, teď už Springsteen servíruje soustředěnější a jemněji modelované emoce, ale elektrizující náboj spravedlivého rozhořčení nad „stavem Unie“ se nevytrácí. Od jedovatých šípů mířících především na ekonomickou realitu současné Ameriky (Death to My Homotown, Wrecking Ball) se postupně dostává k nadějnějším vizím rozdmýchávaným gospelovým zanícením ve skladbách Rocky Ground a Land of Hope and Dreams a prokládá to intimnějšími polohami v This Depression a You've Got It. Do vláčně plynoucí Rocky Ground neváhá poprvé ve své tvorbě zařadit rapovanou pasáž (obstarala ji zpěvačka Michelle Moore), We Are Alive, poslední před dvojicí bonusů, zase pracuje s variací na základní figuru Cashova hitu Ring of Fire.

Hutný, až bombastický zvuk desky nemá kupodivu na svědomí kompletní E Street Band, přestože jeho část (Van Zandt, Weinberg a posmrtně Clemons) se na něm rovněž podílela. Ale smíšená sestava zahrnující mimo jiné Rona Aniella (album také spoluprodukoval), Matta Chamberlaina nebo Toma Morella se ukázala být k vytvoření správně masivního springsteenovského soundu dostatečně kompetentní. Morello, coby mediálně nejvděčnější persona ve studiu, tu ve svých dvou hostovačkách překvapivě není za radikála, který má rozhořčeně kázajícímu kapelníkovi přisypávat mezi zuby riffový štěrk, v závěru Jack of All Trades se naopak stává kytarovým lyrikem.

Když vytkneme před závorku unikátní a fantasicky uvolněnou epizodu The Seeger Sessions, je Wrecking Ball nejhlasitější (a teď nemám nutně na mysli decibely) Springsteenovou řadovkou od The Rising. Nejen, že dokáže překvapit stylovými inovacemi (ty irské názvuky jsou jasná trefa), ale především je z něj cítit skutečný zápal, opravdovost, neutišitelná potřeba vyjádřit se. Takový vnitřní žár je písním vždycky ku prospěchu.