Red Mecca představuje završení období, v němž Cabaret Voltaire smělými experimenty osahávali čerstvě objevená teritoria industriální elektroniky a po svém, z post-punkových pozic tak rozvíjeli pionýrské počiny Throbbing Gristle a podobných avanrgardních radikálů. Je také posledním albem, na němž se v plné šíři podílel Chris Watson. Ten měl v kapele na starosti mimo jiné manipulaci s pásky a tím pádem i značný podíl na prvku zneklidňujícího chaosu, který skladby kapely v této fázi spoludefinoval.
Cabaret Voltaire od začátku budují důsledně „zlou“ atmosféru plnou neklidu, frustrace a skrytého násilí. Že se významně inspirovali estetikou noirových filmů, dokládá hned úvodní track A Touch of Evil, vycházející z ústředního tématu k Wellesovu stejnojmennému filmu od Henryho Manciniho. Už tak zlověstnou předlohu ovšem skupina neuspořádaným vrávoráním „rozsypaných“ perkusí a neurvalých syntezátorových útržků dovádí na další úroveň.
V dalších skladbách pak tahle odcizená mašinérie zkreslených zvuků a ruchů, syntezátorů, beatů a hlasů pokračuje s neztenčenou silou a kulminuje útočnou sonickou skrumáží Spread the Virus v závěru. Jediným zlidšťujícím elementem jsou v ní snad jen basové linky vokalisty Stephena Mallindera, výrazné třeba v Black Mask nebo A Thousand Ways, desetiminutové kompozici, která stojí na monotónním opakování, ale její přízračný sound design neustále mění tvar, až se z celku stává jakýsi industriální... číst dále
Red Mecca představuje završení období, v němž Cabaret Voltaire smělými experimenty osahávali čerstvě objevená teritoria industriální elektroniky a po svém, z post-punkových pozic tak rozvíjeli pionýrské počiny Throbbing Gristle a podobných avanrgardních radikálů. Je také posledním albem, na němž se v plné šíři podílel Chris Watson. Ten měl v kapele na starosti mimo jiné manipulaci s pásky a tím pádem i značný podíl na prvku zneklidňujícího chaosu, který skladby kapely v této fázi spoludefinoval.
Cabaret Voltaire od začátku budují důsledně „zlou“ atmosféru plnou neklidu, frustrace a skrytého násilí. Že se významně inspirovali estetikou noirových filmů, dokládá hned úvodní track A Touch of Evil, vycházející z ústředního tématu k Wellesovu stejnojmennému filmu od Henryho Manciniho. Už tak zlověstnou předlohu ovšem skupina neuspořádaným vrávoráním „rozsypaných“ perkusí a neurvalých syntezátorových útržků dovádí na další úroveň.
V dalších skladbách pak tahle odcizená mašinérie zkreslených zvuků a ruchů, syntezátorů, beatů a hlasů pokračuje s neztenčenou silou a kulminuje útočnou sonickou skrumáží Spread the Virus v závěru. Jediným zlidšťujícím elementem jsou v ní snad jen basové linky vokalisty Stephena Mallindera, výrazné třeba v Black Mask nebo A Thousand Ways, desetiminutové kompozici, která stojí na monotónním opakování, ale její přízračný sound design neustále mění tvar, až se z celku stává jakýsi industriální ambient. Bicí, ať už živé nebo elektronické, k snadnějšímu vstřebávání skladeb nijak zvlášť nepřispívají. Podobně jako Mallinderovy deklamativní vokály jsou více či méně zvukově deformované, často podivně klopýtavé, jen místy (Landslide, Red Mask) nasadí údernější beat, čímž předznamenávají tanečněji zaměřené období skupiny. Kytara, pokud je pod vrstvou efektů k poznání, je post-punkově jedovatá, obzvlášť agresivně řeže v opusu Split Second Feeling.
Zvuková stránka alba je dnes samozřejmě dávno překonaná. Od té doby hrály stovky spolků agresivněji, tvrději, hutněji. Novátorský duch je ale z nahrávky dodnes patrný a technická nedokonalost je vlastně spíš její předností. Nezní jako dokonalý produkt, ale jako výtrysk nekompromisní vizionářské dychtivosti po zdolávání nových obzorů. Poslech je to stále vzrušující, i když ne zrovna snadný ani příjemný, ačkoliv pro jistou část populace by i takovým mohl být. Dokážu si představit SM salón v industriálních kulisách, kde by reprodukce alba Red Mecca byla jistě patřičně stimulující.
Komentáře