Když kapelu opustí zakládající člen, který navíc zásadním způsobem ovlivňoval její uměleckou tvář, je to pro danou formaci ošemetná chvíle. Většinou musí od základu přehodnotit svoje tvůrčí cíle i metody, často se pak postupně vytratí kýžená chemie a kreativní zápal a nejednou to znamená prostě konec. Chris Watson, klávesista a „páskař“ skupiny Cabaret Voltaire byl už na albu 2x45 jednou nohou z rozjetého vlaku venku a na následujícím The Crackdown se jeho stopa definitivně vytrácí. Stephen Mallinder a Richard H. Kirk to sice nezabalili ani jim nedošel elán, ale jejich další hudební směřování to logicky ovlivnilo. Dočasně přizvali ke spolupráci Davida Balla z dua Soft Cell a místo industriálního chaosu začali pokukovat více po tanečním parketu.
Samozřejmě po svém a nikoli s cílem pokořit hitparády. Je fakt, že první, co na albu The Crackdown zaujme, jsou důrazné beaty, zřetelně agresivnější a jaksi fyzičtější, než v minulosti. Zvuk se čím dál víc zaostřuje, je pronikavější, energičtější, zpevňuje základy toho, čemu se za pár let bude říkat electronic body music. Zároveň ale přetrvává zaujetí pro prvky náhody a neuspořádanosti, nebo spíš pro jejich kolizi s pevným řádem elektronických rytmů. Kirkovy klávesy (ale i kytara nebo saxofon) neustále rozrušují pravidelnou strukturu určovanou beatem, takže skladby můžeme jedním dechem označit jako repetitivní i těkavé.
Nicméně je evidentní, že v této zneklidňující symbióze... číst dále
Když kapelu opustí zakládající člen, který navíc zásadním způsobem ovlivňoval její uměleckou tvář, je to pro danou formaci ošemetná chvíle. Většinou musí od základu přehodnotit svoje tvůrčí cíle i metody, často se pak postupně vytratí kýžená chemie a kreativní zápal a nejednou to znamená prostě konec. Chris Watson, klávesista a „páskař“ skupiny Cabaret Voltaire byl už na albu 2x45 jednou nohou z rozjetého vlaku venku a na následujícím The Crackdown se jeho stopa definitivně vytrácí. Stephen Mallinder a Richard H. Kirk to sice nezabalili ani jim nedošel elán, ale jejich další hudební směřování to logicky ovlivnilo. Dočasně přizvali ke spolupráci Davida Balla z dua Soft Cell a místo industriálního chaosu začali pokukovat více po tanečním parketu.
Samozřejmě po svém a nikoli s cílem pokořit hitparády. Je fakt, že první, co na albu The Crackdown zaujme, jsou důrazné beaty, zřetelně agresivnější a jaksi fyzičtější, než v minulosti. Zvuk se čím dál víc zaostřuje, je pronikavější, energičtější, zpevňuje základy toho, čemu se za pár let bude říkat electronic body music. Zároveň ale přetrvává zaujetí pro prvky náhody a neuspořádanosti, nebo spíš pro jejich kolizi s pevným řádem elektronických rytmů. Kirkovy klávesy (ale i kytara nebo saxofon) neustále rozrušují pravidelnou strukturu určovanou beatem, takže skladby můžeme jedním dechem označit jako repetitivní i těkavé.
Nicméně je evidentní, že v této zneklidňující symbióze postupně získává navrch právě strojová pravidelnost. K ní přispívá i stále průraznější Mallinderův vokál, který se pohybuje od kradmého vemlouvání (In the Shadows, The Crackdown) až po zlostnou agresi (Animation, Over and Over), nejde nad rámec naléhavé rytmické deklamace, ale svými působivými slogany spolehlivě poutá pozornost. Rytmus a hlas posluchače hypnotizují, nutí jeho tělo k pohybu a zároveň mu podsouvají znepokojivé až úchylné myšlenky. Takže tanec ano, ale spíš curtisovské cukání než radostná euforie.
Společně s albem vyšlo také dvanáctipalcové EP Doublevision, na němž Cabaret Voltaire zkoumají trochu jiný terén. Ve skladbách Double Vision a Moscow je beat úplně potlačený a prostor dostávají tekuté ambientní plochy a abstraktní zvuky a také pro Badge of Evil je příznačnější Kirkův free saxofon než plíživý rytmický tep v pozadí. Přesto album s EP deskou tvoří logický celek se společným jmenovatelem jakéhosi zlověstného pnutí, které je pouze v prvním případě obnaženější a průbojnější, v tom druhém pak skryté pod povrchem. A právě tyhle temné vibrace jsou na hudbě Cabaret Voltaire, přes určitou zvukovou patinu, která na ní s léty ulpěla, dodnes přitažlivé.
Komentáře