Can - Tago Mago

Cestičky rockového vývoje se s počátkem 70. let dál a dál větví, některé jsou slepé, jiné perspektivní a schopné produkovat další výhonky. Ta, pro níž se vžil pojem krautrock, patří bezpochyby do druhé kategorie. Ačkoli zlatá éra stylu zahrnuje poměrně krátký časový úsek, jeho vliv na hudbu příštích desetiletí je takřka neohraničený. Proniká do nejrůznějších postpunkových mutací, ambientu, noise i do mohutného proudu elektronické taneční hudby 80.-90. let. Skupina Can jako zástupce (západo)německé avantgardní scény, která ke zformování stylu vyřkla klíčová slova, patří k těm nejzásadnějším jménům a k jejich odkazu se dodnes hlásí stovky umělců.

Dvojalbum Tago Mago, jehož samotný název už asociuje něco hodně neobvyklého, je už třetí položkou v diskografii kapely, ale právě na něm Can dotáhli kontury svého novátorství do naprosto osobité a vzrušující podoby. Čtveřice Irmin Schmidt (klávesy), Holger Czukay (basa), Michael Karoli (kytara) a Jaki Liebezeit (bicí) se tu představuje s novým mužem u mikrofonu Damo Suzukim. K jeho projevu určitě pasuje spíš výraz vokalista než zpěvák, ale i když zní jeho hlas neškoleně a většinou není tlačený do popředí, dokáže vytřískat maximum z výrazových proměn a tvoří důležitou část tajemného fluida kapely.

Skutečné a pro budoucnost nesmírně cenné objevy ale skupina dělá se zvukovými a rytmickými texturami skladeb. Na tomto poli se běžným rockovým standardům vzpírá podstatně víc než zástupci progresivního rocku, dokonce víc než takoví King Crimson, a výrazně jinak než jazzrockové kapely nebo experimentátoři z Canterburské scény. V poměrně dlouhých kompozicích inspirovaných psychedelickým rockem i moderní vážnou hudbou jsme svědky kontinuálního hudebního toku, který má repetitivní ráz, ale zároveň se neustále jakoby samovolně proměňuje. Prochází fázemi narůstání i uvolňování intenzity, náhlými i pozvolnými přeryvy, zrychluje se, zpomaluje, a s pomocí kytar, syntezátorů, smyčcových nástrojů a studiových efektů vytváří neslýchané a podivuhodné zvukové krajiny.

Velký důraz je kladený na rytmus, který na mnoha místech působí i po víc jak čtyřech dekádách neobyčejně moderně a dokazuje jaký vliv měli Can na hudební současnost. Vrcholnému opusu Halleluhwah zabírajícímu celou druhou stranu dominuje hypnotický Liebezeitův beat, který jakoby svou umanutostí podněcoval ostatní nástroje k všelijakým experimentům a ve chvílích, kdy se přidá Suzukiho zpěv, najednou zase jako bych slyšel letargickou tanečnost Happy Mondays. Naproti tomu ve skladbě Aumgn, která rovněž vyplňuje jednu stranu dvojalba, rytmická osa téměř chybí, jen v závěru této pochmurné sonické meditace se bubny rozbuší do barbarského tranzu. Ať už se ale jedná o experimentálnější druhou desku nebo relativně stravitelnější úvodní trojici skladeb, pokaždé máme tu čest s něčím do té doby neslýchaným, odvážným, ale především životaschopným.