Mezi ctitely Beefheartových nejstřelenějších avantgardních hrátek na legendárním albu Trout Mask Replica se jistě najdou tací, kteří dvojici desek z roku 1972 označí za sestup do komerčních pekel. Rovnou říkám, že k nim nepatřím. Don Van Vliet se v této fázi nijak netajil svojí snahou přizpůsobit svůj šílený „bluesový kubismus“ většinovému vkusu a Clear Spot z října 1972 jde tímhle směrem ještě o pořádný kus dál, než lednové The Spotlight Kid. Pokud se při takovém uhlazovacím procesu – který musí snoba nutně urážet - někam ztratí zaujetí, nápady a vášeň, je samozřejmě zle a takových případů není málo. Jenže žádné takové nedostatky na Clear Spot nenacházím.
Ve srovnání se svým předchůdcem je to album podstatně líbivější, už vyloženě písničkové, méně podivínské, ale taky dravější, svižnější a zvukově hutnější. Captain Beefheart se s Magic Bandem propracovává ještě hlouběji k širším rhythm'n'bluesovým kořenům a v těch nejjemnějších chvilkách valí prakticky čistý blue-eyed soul. Dovedu si představit zděšení jeho starých fanoušků, když jim porpvé zavrněla do ouška píseň Too Much Time, poslouchána bez předsudků je ale parádním stylovým kouskem. Podobně laděná, snad ještě o něco ležérnější je i My Head Is My Only House Unless It Rains a především jeden z vrcholů desky, nekonvenční soulová balada Her Eyes Are a Blue Million Miles, která se posléze dočkala nejednoho přepracování.
Zbytek alba se už ale... číst dále
Mezi ctitely Beefheartových nejstřelenějších avantgardních hrátek na legendárním albu Trout Mask Replica se jistě najdou tací, kteří dvojici desek z roku 1972 označí za sestup do komerčních pekel. Rovnou říkám, že k nim nepatřím. Don Van Vliet se v této fázi nijak netajil svojí snahou přizpůsobit svůj šílený „bluesový kubismus“ většinovému vkusu a Clear Spot z října 1972 jde tímhle směrem ještě o pořádný kus dál, než lednové The Spotlight Kid. Pokud se při takovém uhlazovacím procesu – který musí snoba nutně urážet - někam ztratí zaujetí, nápady a vášeň, je samozřejmě zle a takových případů není málo. Jenže žádné takové nedostatky na Clear Spot nenacházím.
Ve srovnání se svým předchůdcem je to album podstatně líbivější, už vyloženě písničkové, méně podivínské, ale taky dravější, svižnější a zvukově hutnější. Captain Beefheart se s Magic Bandem propracovává ještě hlouběji k širším rhythm'n'bluesovým kořenům a v těch nejjemnějších chvilkách valí prakticky čistý blue-eyed soul. Dovedu si představit zděšení jeho starých fanoušků, když jim porpvé zavrněla do ouška píseň Too Much Time, poslouchána bez předsudků je ale parádním stylovým kouskem. Podobně laděná, snad ještě o něco ležérnější je i My Head Is My Only House Unless It Rains a především jeden z vrcholů desky, nekonvenční soulová balada Her Eyes Are a Blue Million Miles, která se posléze dočkala nejednoho přepracování.
Zbytek alba se už ale nese v o dost energičtějším duchu. The Spotlight Kid bylo možná ještě relativně nekomerční, ale místy i trochu uspávalo. Skladby na Clear Spot mají konvenčnější strukturu, ale také více šťávy, ať už je to překotná Circumstances s efektními stoptimy, nervní Sun Zoom Spark, dámskými sbory vyparáděná Crazy Little Thing nebo výbušná Big Eyed Beans from Venus. Vedle chytlavých rytmických figur v nich stojí za speciální vyzdvižení skvělé kytarové party. Rockette Morton a především Zoot Horn Rollo využívající často a nápaditě slide na téhle desce vyloženě excelují v barevnosti i dynamice a je to právě ohňostroj jejich hráčské imaginace, co dodává většině písní ten žhavý drive. Není divu, že i Beefheart sám pak zpívá s mnohem větší vervou, než na předešlém albu.
Dělení hudby na komerční a nekomerční nemám rád, obě označení jsou hodně vágní a zavádějící. Spousta takzvaně líbivé muziky má duši a spousta experimentálních pokusů je studená jako psí čumák. Důležité jsou pohnutky, které se pak ve výsledku tak či onak odrazí. Captain Beefheart na Clear Spot komerční úspěch vyhlíží, ale neběží za ním uslintaně s jazykem na vestě. Tomu, co dělá, věří a na jiskře těch písniček je to znát.
Komentáře