Captain Beefheart - The Spotlight Kid

I když je album The Spotlight Kid – a později téhož roku vydané Clear Spot ještě víc – pro uši pohodlnější, než předchozí revoluční nahrávky, pořád je to ve srovnání s většinou kolegů freakovská muzika. Dekonstrukce blues už neprobíhá s takovou nespoutaností a zarputilostí, aranže jsou krotší, rytmika přehlednější a stylové kořeny obnaženější. Beefheartova vstřícná gesta vůči většinovému publiku ale nezavánějí vypočítavostí, pořád to ani zdaleka nejsou písničky do rádií. Prominent rockové avantgardy pouze přeladil na jinou, volnější úroveň, kde je méně vzrušujícího objevitelského hazardu a více pohody.

Ne všichni muzikanti z Magic Bandu (protentokrát neuvedeného v titulu), namlsaní spletitými experimenty Pstruží masky, byli tímto vývojem potěšeni. Možná pozapomněli na to, že v blues, které i nadále pro šéfa zůstalo hlavním inspiračním zdrojem i pokusným králíkem, nejde primárně o počet not. Skladby na The Spotlight Kid mají skutečně vesměs ležérní tempo a nenabízejí moc prostoru pro divoké instrumentální kotrmelce, ale jejich zvuková i kompoziční podoba je pořád velmi neobvyklá, nemluvě o Kapitánově skučení, hýkání a mručení balancujícím mezi úctou k tradici a obrazoboreckými schválnostmi.

Plíživě pokroucené kytarové i rytmické figury, marimba i úchylný zpěv drží album vně konzervativního rhythm'n'bluesového teritoria, celková nálada ho přesto staví blíž k jeho hranicím, někam do sousedství mystických bažin Dr. Johna, do míst, kde bude jednou romantičtějším způsobem pábit Tom Waits. The Spotlight Kid nemá tu burcující sílu Beefheartových vrcholných alb a přiznám se, že mě při nevhodném rozpoložení dokáže i lehce nudit. Pak jsou ale zase nálady, do kterých sedne lépe, než bezuzdné experimenty. I pošuk má právo trochu relaxovat.