Carach Angren - Where the Corpses Sink Forever

Carach Angren označit – jen s mírnou nadsázkou – za svého druhu (black)metalové muzikály či operety (s rizikem, že řadě ortodoxních fanoušků při zaslechnutí těchto slov asi naskáčou osypky). Od první do poslední noty, od prvního do posledního slova rození konceptuální umělci – na minulé desce sáhli do pokladnice „domácích“ témat (Bludný Holanďan), tentokrát jsme se ocitli uprostřed bojišť za druhé světové války nebo spíš ve smutku po skončení vřavy… Dramatická gradace i uvolnění atmosféry, napětí vystupňované hlasem vypravěče, hudební motivy, které jako by přímo ilustrovaly konkrétní výjevy a příběhy. Takovou magii ovládají třeba britští pohádkáři Bal-Sagoth. Když už jsme u těch analogií, určitě je na místě pro lepší představu zmínit i další výrazově příbuzné kapely, které nejen že povýšily symfonickou vrstvu své hudby na roveň té metalové, ale především tak učinily vkusně a se znalostí věci. V první řadě to jsou určitě francouzští aristokraté Anorexia Nervosa. Orchestrace a klávesová aranžmá z dílny Clemense Wijerse z Carach Angren, jež celou nahrávku táhnou, velmi připomínají způsob hry a myšlení jeho „anorektického“ kolegy Neba Xorta. Blízký feeling má i raná tvorba Norů Limbonic Art či Emperor, symfonické chřestění zbraněmi jejich krajanů Keep of Kalessin, vzletná symfonická dekadence Rakušanů Hollenthon, z novějších praporečníků žánru pak zmiňme třeba belgické naděje Saille… a samozřejmě též některé orchestrálnější kusy otců zakladatelů Dimmu Borgir.

Carach Angren nabízejí výpravný symfonický metal, který v sobě ani tak nenese onu prvotní temnotu a zlo, spíše jde o komplexní představení, obrazotvornou práci se zvukem a volnější hru s žánrem, jakou často předvádějí právě západoevropské kapely. Hlavní devizou desky je chytlavost a doslova hitovost, prakticky tu není slabší místo či skladba. Tato kapela si zaslouží posluchačskou pozornost nejen se svou novinkou, ale i zpětně a především do budoucna, nese v sobě totiž velký potenciál.

(Vyšlo ve Sparku #7/2012.)