Cesária Évora - Rogamar

Jestliže jste slyšeli kterékoli album Cesárie Évory, žádné další vás už nepřekvapí, leda tím, že vás ten hlas přitahuje víc a víc. Je to dobře nebo špatně? Je to jedno. Cesária prostě zpívá písně, procítěně a přitom s jakousi melancholickou zdrženlivostí nahony vzdálenou expresi flamencových zpěváků, hlasem, který by mohl být synonymem pro pojem hořkosladký. Žádné vykonstruované koncepce, promyšlené posuny k moderně či ke kořenům, žádní producentští krotitelé, prostě jen pořád ta omamná kapverdská morna, které buď propadnete nebo ne.

Písničky na albu Rogamar pocházejí opět z pera různých skladatelů, mezi nimiž zůstává neotřesitelnou jistotou vklad Cesáriina písničkářského kolegy Teófila Chantreho, který pro ni pravidelně skládá už od průlomové desky Miss Perfumado, několik skladeb dodal také její vrstevník, básník a skladatel Manuel de Novas. Emocionální rozpětí písní je stále stejné: od teskné zasněnosti pohledů mířících někam za mořský obzor po rozverné taneční pohupování probdělé tropické noci. Každou polohu dokáže Cesária odstínit velice jemně, bez afektu a přece s maximálním účinkem a adekvátně k náladě hudby i textu. Melancholický opar z jejího hlasu nezmizí ani když se k decentně hrající kapele připojí karnevalové bubenické reje jako v písních Rogamar nebo Mas um sonho. Jinde naopak nostalgickou vláčnost umocňují přidané smyčce (Tiche, Mar nha confidente), své místo tu má i duet se senegalským zpěvákem Ismaëlem Lô ve skladbě Africa nossa.

Rogamar není lepší ani horší než jiná Cesáriina alba. Morna, tenhle jedinečný hudební průsečík mezi Portugalskem, Afrikou a Latinskou Amerikou, má ale v jejím podání i tentokrát nezdolnou svěžest a opravdovost. Zpěvné melodie, drobné instrumentální pochutiny, pružné ale neexhibující rytmy a hlavně citová odevzdanost o to působivější oč skromněji se prezentuje.