Chango Spasiuk - Tarefero de mis Pagos

Latinská Amerika oplývá neuvěřitelným množstvím osobitých lokálních stylů, z nichž my Evropané máme určité povědomí jen o jejich nepatrném zlomku, špičce ledovce. Jedním z těch "utajených" je styl zvaný chamamé. Vznikl v severovýchodní Argentině podobně jako mnohé jiné sloučením různých vlivů: najdeme v něm odkaz původních Indiánů Guaraní, svoje do něj vložili Španělé, uprchlí afričtí otroci, ale i imigranti z východní Evropy.

K těm patřili i ukrajinští prarodiče Chango Spasiuka, akordeonisty, který je dnes světově nejproslulejším představitelem chamamé. Jeho vesměs instrumentální skladby ctí tradici, zároveň ale její limity překračují. Na albu Tareferos de mis Pagos zní výhradně akustické nástroje, žádná elektronika, dokonce ani bicí neruší brilantní souhru Spasiukova akordeonu s akustickými kytarami, houslemi, střídmými ale efektně využitými perkusemi a knoflíkovým bandoneonem. Indiánský prvek připomene jednostrunný hudební luk berimbau, jehož zvuk důvěrně znají fanoušci skupiny Soulfly.

Hudba je to neobyčejně temperamentní, ve Spasiukově podání ovšem už i instrumentálně vyšperkovaná a sofistikovanější, než jak asi zněly původní lidové písně. Nabízí různé polohy: tanec, pláč i komorní rozjímání. Záludnými rytmy poháněná nespoutaně taneční čísla, dojemný patos (krásná Mi Pueblo, Mi Casa, La Soledad) i členitou kompozici Búsqueda, kterou Spasiuk uvádí chamamé do koncertních sálů a stává se tak pro něj podobným emancipátorem, jakým byl Astor Piazzola pro tango. Jeho slovanská krev pak vybublá na povrch ve skočné polce Starosta/Sombrero de Paja.

Chango Spasiuk je mistrem svého nástroje a i když nemá ambice tahat z něj zvuky univerza jako třeba jeho finský kolega Kimmo Pohjonen, jeho hra je stejně vzrušující. A totéž se dá říct i o chamamé jako takovém. A těžko domyslet kolik podobných pokladů jihoamerického kontinentu nám pořád uniká.