Cheikh Lô - Jamm

Artwork plný holubic a název Mír (Jamm ve wolofštině) více než naznačují pozitivní, vstřícné vibrace. Ne, že by africké nahrávky právě takové nerozhazovaly po hrstech, ale čtvrtá deska Cheikha Lô, korunního prince senegalské hudby, jde za přívětivým vyzněním jaksi programově. Nikoli však s plakátovou vtíravostí. Ve srovnání s fantastickým albem Lamp Fall působí skromněji a usazeněji, přesto jí nechybí pestrost. Cheikh Lô se nijak netají snahou oslovovat i neafrické publikum (aniž by mu nadbíhal samoúčelnými fúzemi) a svůj kosmopolitní přístup k hudbě vyjadřuje i pestrobarevným oblečením. Hýřivou paletu plnou kontrastů, s jakou oslnil na minulém albu, tentokrát pouze vyměnil za poněkud tlumenější tóny, volně plynoucí tok hudby, v němž se panafrické inspirace přelévají s jemnější návazností.

Skladby samozřejmě stále rytmicky nezadržitelně pulzují (ve dvou z nich se objevuje král afrobeatových bicích Tony Allen), přesto spíš jaksi poklidnějším způsobem. Autorské písně Cheikh Lô znovu doplňuje několika covery z časů své hudební iniciace, tj. 70. let, takže nepřekvapí, když na albu zazní prakticky čistá salsa (Seyni). Jinak je ale konglomerát vlivů o poznání homogennější (ale také méně vzrušující), než na Lamp Fall. Cheikhův stálý spolupracovník, saxofonista Pee Wee Ellis, je opět hodně slyšet (nejvýrazněji ve svižné písni Bourama, která vznikala během zvukových zkoušek při jeho vlastním turné, na němž ho Cheikh Lô doprovázel), ale nedělá mu problém přizpůsobit se usedlejšímu charakteru nahrávky.

Z výše řečeného by ale neměl vzniknout dojem, že snad je album šedivé a nudné. I na něm je dost výrazných písní, které snadno ulpí v paměti, ať už jsou to rytmicky těkavé Conia a Dieuf Dieul, konžskou rumbou načichlá Il N'est Jamais Trop Tard nebo nádhernou melodií obdařená balada Sankara (vyznání zavražděnému prezidentovi Burkiny Faso, Cheikhova rodiště). I ten, kdo se pod dojmem titulu alba obává vlezlého sluníčkaření některých rastafariánských mírotvůrců, může zůstat klidný. Usměvavý chlapík s dredy po kolena sice své jamajské kolegy vizuálně připomíná, ale jako člen súfijsky zaměřeného bratrstva Baye Fall s nimi nemá mnoho společného. Namísto vágních pravdoláskařských proklamací se věnuje konkrétním bolestným tématům svého kontinentu, jako jsou exulantství mladých lidí, náboženský fanatismus nebo zneužívání dětí a činí tak se zaujetím, ale bez zbytečného patosu.

Album Jamm zůstává trochu ve stínu předchozí nahrávky, dostat se mu pod kůži trvá o něco déle. Zdá se ale, že takto neokázalá a spíše chilloutová kolekce byla Cheikhovým cílem. Nese se jako chmýří nad savanou a jeho poselství není ohnivou agitací, jako u afrobeatových kazatelů, spíš pokojnou výzvou, které ovšem neschází naléhavost.