Chelsea Wolfe čím dál přesvědčivěji aspiruje na trůn nejpůsobivější černokněžky na současné hudební scéně. V její tvorbě se potkávají gotika, folk, noiseové experimenty a aktuálně i industriální dusot. Jednoznačnému zařazení se vzpírá, nestagnuje, přitom je její vývoj konzistentní a věrohodný. Inspirace můžeme v jejích písních vystopovat všelijaké, v minulosti evokovala především temnější začátky Cocteau Twins. Její hlas sice není tak odhmotněný jako u Elizabeth Fraser, dokáže ale vyvolávat příbuzné nálady. Kdyby se dnes Ivo Watts-Russell rozhodl oprášit projekt This Mortal Coil, měla by Chelsea Wolfe (a s ní třeba takové Warpaint) pro účast na něm nejlepší předpoklady.
Zároveň ji to neustále táhne do pochmurnějších, metaličtějších hudebních koutů, kde s absolutnem a psychózami obcují Swans (nejlépe ještě v časech s Jarboe, pak je příbuznost zřejmější).
Když si mezi těmito dvěma body narýsujeme pomyslnou spojnici a následně pustíme novinku Abyss, hned je jasné, že se na ní Chelsea Wolfe výrazně posunula právě ke girovským sonickým závalům. Především první polovina alba je nečekaně hlučná a zvukově zahlcující. Zkreslené kytary vytvářejí děsivé tunely, v nichž zpěv jen tísnivě světélkuje. Více se pracuje s prvky noiseu a industriálu, přičemž tempa zůstávají vesměs pomalá, plíživá.
Tři největší depky si Chelsea Wolfe připravila hned na úvod. Carrion Flowers postaví posluchače doprostřed ztemnělé... číst dále
Chelsea Wolfe čím dál přesvědčivěji aspiruje na trůn nejpůsobivější černokněžky na současné hudební scéně. V její tvorbě se potkávají gotika, folk, noiseové experimenty a aktuálně i industriální dusot. Jednoznačnému zařazení se vzpírá, nestagnuje, přitom je její vývoj konzistentní a věrohodný. Inspirace můžeme v jejích písních vystopovat všelijaké, v minulosti evokovala především temnější začátky Cocteau Twins. Její hlas sice není tak odhmotněný jako u Elizabeth Fraser, dokáže ale vyvolávat příbuzné nálady. Kdyby se dnes Ivo Watts-Russell rozhodl oprášit projekt This Mortal Coil, měla by Chelsea Wolfe (a s ní třeba takové Warpaint) pro účast na něm nejlepší předpoklady.
Zároveň ji to neustále táhne do pochmurnějších, metaličtějších hudebních koutů, kde s absolutnem a psychózami obcují Swans (nejlépe ještě v časech s Jarboe, pak je příbuznost zřejmější).
Když si mezi těmito dvěma body narýsujeme pomyslnou spojnici a následně pustíme novinku Abyss, hned je jasné, že se na ní Chelsea Wolfe výrazně posunula právě ke girovským sonickým závalům. Především první polovina alba je nečekaně hlučná a zvukově zahlcující. Zkreslené kytary vytvářejí děsivé tunely, v nichž zpěv jen tísnivě světélkuje. Více se pracuje s prvky noiseu a industriálu, přičemž tempa zůstávají vesměs pomalá, plíživá.
Tři největší depky si Chelsea Wolfe připravila hned na úvod. Carrion Flowers postaví posluchače doprostřed ztemnělé průmyslové zóny plné nelítostného bušení a řvoucích kytar, v níž nezbývá než lapat po dechu a upínat se na světlo vyvěrající ze zpěvu. Iron Moon zpomalí tempo na doomovou úroveň, rozšklebené kytarové řezy drásají píseň jako fréza a pocit hlukové klaustrofobie roste. Ještě blíž k doom metalu má následující Dragged Out, v níž zpěv nabývá na úpěnlivosti a jeho povlávající nasamplované útržky budují téměř spiritistickou atmosféru.
To nejtíživější je v tuto chvíli za námi, neznamená to ovšem, že by mělo nastat veselí. Pád do chřtánu propasti mírně zbrzdí Maw, v níž konečně zaslechneme trochu posmutnělé naděje, asi i proto, že v jejím úvodu zní Chelsea jako hvězda jistého motorestu Julee Cruise. Grey Days rozvíří tmu strojově bušícími bubny, které částečně zjemňuje viola, After the Fall temně pulzuje hlubinným opojením a proporčně vyrovnaným podílem kytar a syntezátorů.
Výraznější zlom nastává až s Crazy Love. Dominantní akustická kytara odlehčuje hlukovou krustu, klouzavé drony v pozadí ale udržují dramatičnost a neklid. Také Simple Death je po zvukové stránce střídmější, v rytmice až minimalistická a převažuje klávesový chlad. Úzkostná melodie Survive na pozadí hlubokého drnkání kytary vyústí do majestátní hlukové bouře a Color of Blood nás vrací do náruče naléhavých kytarových distorzí ze začátku desky. Rozklížené piáno v závěrečné The Abyss střídané podobně nedbalými smyčci už je jen přiměřeně zneklidňující pointou.
Propast je velmi přiléhavý název. Chelsea Wolfe jako by vyhmátla a umocnila ty nejvíce klaustrofobní momenty ze slavného Cameronova filmu stejného jména a zatížila je temnou romantikou a existenciální sklíčeností. Škálu výrazových prostředků tentokrát značně osekala, zahustila tmu, kterou se její zpěv prodírá, a v produkci žádaného Johna Congletona z někdejších The Paper Chase a za autorského přispění osvědčeného Bena Chisholma stvořila velmi sevřený materiál. To nevylučuje množství vrstev a nuancí, pouze naznačuje vytyčený směr. Abyss je cílevědomý exkurz do propasti, při kterém není jisté, jestli klesáte, nebo stoupáte. Bezčasé šero, sladce lepkavé úponky nicoty. Jak hluboko se Chelsea Wolfe zavrtá příště?
Recenze vyšla v časopise Full Moon #53.
27.01.2017 - 11:01 | Sebadoh
Na úvod jedna dobrá zpráva pro všechny metalisty, doom metal není mrtev. Tento žánr, za jehož vrcholné období považuji začátek devadesátek, se zdál dnes už poněkud vyčpělý. Některé kapely (Anathema, The Gathering...) zavčasu pochopily, že není kam dál jít, jiné ne a dnes vypadají jako parodie na sebe samé (Paradise Lost). Za zcela zvláštní kategorii pak považuji Winter, který jakoby (i z jejich rozhovorů to tak vždy vyznělo) se v tomto žánru objevili náhodou a zcela nezáměrně. Světlo světa tak spatřilo jen jedno jediné jejich album, zato však zcela zásadní a dodnes trochu nedoceněné.
Teď už ale k Chelsea Wolfe. Tahle ženská vždycky měla k ponurosti více než blízko, ale Abyss považuji v tomto pohledu za zcela mimořádný. Ta bezútěšnost je tady zcela všudypřítomná, a když se k tomu přidá v některých skladbách viola, leze z toho mráz po zádech. Všechno navíc korunuje její typický éterický zpěv, který se místy vznáší i mimo veškeré hudební postupy a dodává nahrávce zcela nadpozemský ráz. Ostatně Chelsea zpěv považuji za její trademark a dovoluji si tvrdit, že podle něj byste jí poznali i ve zpěvu dechovky. Po hudební stránce pak celé album působí dojmem velkého hledačství (další trademark Chelsea) s množstvím neobvyklých hudebních postupů. Typicky precizní Congletonova produkce je pak už onou třešničkou na dortu. A mimochodem, vyzdvihovat z tohoto alba nějaké nejlepší tracky by byla naprostá pošetilost.
Je jasný, že tohle album nemusí být pro každého a na úplně první dobrou (ostatně sám Akana mu ve skvělé recenzi dal zprvu jen 80% aby mu v hodnocení poté následně zvýšil), to ale neznamená, že se nejedná o jedno z nejlepších alb hudební historie. Sám jsem měl po skvělém Pain Is Beauty strach, že jeho překonání bude velmi obtížné, ne-li nemožné. Přesto se událo něco, co by šlo asi nejlépe vyjádřit slovy klasika jako: „kterak se neuvěřitelné stalo skutečností.“
V jednom z posledních čísel National Geographic byl článek o Hranické propasti a jejím novém měření, které zjistilo, že se jedná o nejhlubší sladkovodní propast světa, jejíž dno je ale stále v nedohlednu. Tohle album je na tom podobně a vy ho navíc můžete mít u sebe doma. Neváhejte!