Chelsea Wolfe - Abyss

Chelsea Wolfe čím dál přesvědčivěji aspiruje na trůn nejpůsobivější černokněžky na současné hudební scéně. V její tvorbě se potkávají gotika, folk, noiseové experimenty a aktuálně i industriální dusot. Jednoznačnému zařazení se vzpírá, nestagnuje, přitom je její vývoj konzistentní a věrohodný. Inspirace můžeme v jejích písních vystopovat všelijaké, v minulosti evokovala především temnější začátky Cocteau Twins. Její hlas sice není tak odhmotněný jako u Elizabeth Fraser, dokáže ale vyvolávat příbuzné nálady. Kdyby se dnes Ivo Watts-Russell rozhodl oprášit projekt This Mortal Coil, měla by Chelsea Wolfe (a s ní třeba takové Warpaint) pro účast na něm nejlepší předpoklady. Zároveň ji to neustále táhne do pochmurnějších, metaličtějších hudebních koutů, kde s absolutnem a psychózami obcují Swans (nejlépe ještě v časech s Jarboe, pak je příbuznost zřejmější).

Když si mezi těmito dvěma body narýsujeme pomyslnou spojnici a následně pustíme novinku Abyss, hned je jasné, že se na ní Chelsea Wolfe výrazně posunula právě ke girovským sonickým závalům. Především první polovina alba je nečekaně hlučná a zvukově zahlcující. Zkreslené kytary vytvářejí děsivé tunely, v nichž zpěv jen tísnivě světélkuje. Více se pracuje s prvky noiseu a industriálu, přičemž tempa zůstávají vesměs pomalá, plíživá.

Tři největší depky si Chelsea Wolfe připravila hned na úvod. Carrion Flowers postaví posluchače doprostřed ztemnělé průmyslové zóny plné nelítostného bušení a řvoucích kytar, v níž nezbývá než lapat po dechu a upínat se na světlo vyvěrající ze zpěvu. Iron Moon zpomalí tempo na doomovou úroveň, rozšklebené kytarové řezy drásají píseň jako fréza a pocit hlukové klaustrofobie roste. Ještě blíž k doom metalu má následující Dragged Out, v níž zpěv nabývá na úpěnlivosti a jeho povlávající nasamplované útržky budují téměř spiritistickou atmosféru.

To nejtíživější je v tuto chvíli za námi, neznamená to ovšem, že by mělo nastat veselí. Pád do chřtánu propasti mírně zbrzdí Maw, v níž konečně zaslechneme trochu posmutnělé naděje, asi i proto, že v jejím úvodu zní Chelsea jako hvězda jistého motorestu Julee Cruise. Grey Days rozvíří tmu strojově bušícími bubny, které částečně zjemňuje viola, After the Fall temně pulzuje hlubinným opojením a proporčně vyrovnaným podílem kytar a syntezátorů.

Výraznější zlom nastává až s Crazy Love. Dominantní akustická kytara odlehčuje hlukovou krustu, klouzavé drony v pozadí ale udržují dramatičnost a neklid. Také Simple Death je po zvukové stránce střídmější, v rytmice až minimalistická a převažuje klávesový chlad. Úzkostná melodie Survive na pozadí hlubokého drnkání kytary vyústí do majestátní hlukové bouře a Color of Blood nás vrací do náruče naléhavých kytarových distorzí ze začátku desky. Rozklížené piáno v závěrečné The Abyss střídané podobně nedbalými smyčci už je jen přiměřeně zneklidňující pointou.

Propast je velmi přiléhavý název. Chelsea Wolfe jako by vyhmátla a umocnila ty nejvíce klaustrofobní momenty ze slavného Cameronova filmu stejného jména a zatížila je temnou romantikou a existenciální sklíčeností. Škálu výrazových prostředků tentokrát značně osekala, zahustila tmu, kterou se její zpěv prodírá, a v produkci žádaného Johna Congletona z někdejších The Paper Chase a za autorského přispění osvědčeného Bena Chisholma stvořila velmi sevřený materiál. To nevylučuje množství vrstev a nuancí, pouze naznačuje vytyčený směr. Abyss je cílevědomý exkurz do propasti, při kterém není jisté, jestli klesáte, nebo stoupáte. Bezčasé šero, sladce lepkavé úponky nicoty. Jak hluboko se Chelsea Wolfe zavrtá příště?

Recenze vyšla v časopise Full Moon #53.