Chelsea Wolfe - Pain Is Beauty

31.03.2014 - 21:14  |  Sebadoh

Vždycky alespoň jednou do roka objevím nějakou desku, která mě totálně nakope prdel a překvapí. Za minulý rok ji jednoznačně vyhrála tahle deska. Pain Is Beauty nemá smysl nějak popisovat, Pain Is Beauty se prostě musí slyšet! Dostatečně mrazivá a originální záležitost, která pořád nechce opustit přehrávač a můj osobní favorit na desku minulýho roku. A pak že bolest nemůže být i nádherná.

Jo, a Reyův výraz divoženka tentokrát naprosto sedí.

16.10.2013 - 9:02  |  Rey

Ne, nebyl jsem v Meetfactory. Už tak těch koncertů za posledních pět dní bylo dost, navíc jsem brousil novou placku PJ a unášel se na Eddieho vlnách, kterýho soudě podle Sirens taky divoženky dostaly. Ale něco mi říkalo "tak tu holčinu zkus", když si jí tak pěkně střihnul i srdcerváč Lanegan na svý poslední desce Imitations a dal jí excelentní místo otvíráku alba. A neměl jsem to dělat. Já jí zkusil. Rozbalil. Přivoněl. Ochutnal. A dopadlo to stejně jako vždycky. Uvnitř mi vybuchnul šrapnel, záda vyhřebelcoval drátěnej kartáč, utopil jsem se v medu a všechno co bylo uvnitř se dralo ven a ještě teď to křičí někde za rohem. Kdyby na vás něco baflo tady v Pernerově ulici za viaduktem oddělujícím Evropu, tak víte co to je. To umí jen divoženky. I kámoš Dude ví o čem tady mluvím. Ale nemáme to všichni stejný. Na začátku byla Dží-El-Ou-Ár-Áj-Ej čarodějka největší, co tancuje naboso a čurá do řeky - Patti Smith - je to vůbec ženská? Úplně stejný jsem to pak měl s PJ Harvey, když mi jí Dude přines´. Poslechl jsem si C´mon Billy, podíval se na video This Is Love a byl jsem lapenej. Pak to byla recidiva s Lucindou Williams (ta ale nefungovala na Dudea - jen na mě). Jak říkám, nemáme to všichni stejný. Potom Kočičí síla a Charlotte Gainsbourg co nechala na desce hrát i magnetickou rezonanci. A teď Chelsea - takže teď brečím jak Krutov, že jsem byl línej a do Meetfactory se nevydal. Tak snad příště. Divoženky jsou naštěstí nesmrtelný. A bacha za rohem, ať tam na vás něco nebafne!