Chloé Mons - Walking

Před dvěma lety lákala na albu Par la rivière nepřehlédnutelným dekoltem a zpěvem sirény do lůna punkem načichlých folkových a country mělčin. Bylo to ve dnech změn a zlomů, ve dnech bolestí a otevřených ran - po osmiletém manželství pochovala drahokam francouzské kultury, umělce s jehož duší koketoval i velký Serge, svého osudového muže Alaina Bashunga. Nečekejte, že prožité těžké chvíle překlene v novém albu pozitivním nábojem. Čekají vás písně černé a neproniknutelné, nebezpečné a uhrančivě svůdné. Od prvních slov znějících do ticha v modlitbě (Pray) až po závěrečný pološepot ve skřípění a vazbách (Pray Still) máte pocit, že jste se ocitli uprostřed bažin, kde z lepkavého a mlaskavého všepohlcujícího nebezpečí trčí k černomodrému nebi pařáty suchých keřů a stromů. Vnímáte jen siluety. A zářící sluneční vlasy do pasu. Žena chrčivě a vřískavě zpívá. Nehladí. Zaříkává, proklíná a prosí. Vábí vás. Chcete se chytit objevujících se rytmů, ale není to nic povědomého. Jen bušení tělem do země a třískání železným řetězem o mříže (Alcatraz). Nevlníte se, jen dupete. Je to pekelný tanec. Opravdový tanec smrti. Kytara vzlyká a hvízdavě hlučí.

Začínáte se bát a chcete blíž. Být jí na dotek. Hrozí ztráta vědomí nebo zběsilý útěk z maniakálního dusna. V pravou chvíli přichází zlom a začíná křehké, akustické vyznání (Mr. Phantom). Omotala si vás a dál vás kolébá svým smutným a drsným hlasem (I’ll Kill Your Gods). Hýčká si vás. V ruce drží své milované elektrické ukulele. Ne, to není kabaretiérství a našminkovaná frackovitost Amandy. Teď máte opravdový strach, jste fatálně přitahováni ikonickou kráskou. Žena se chová a vypadá jako právě zbloudilá do téhle opuštěné krajiny z natáčení u Russe Mayera. Jste k ní přitahováni. A současně se zvyšuje váš strach.

Vysoké tóny, snad vítr, snad bahenní plyny, snad hlas tonoucích (Straight in the Tempest). Rytmus připomínající bytost stěží lapající po dechu či tanec jednonohého. To vše rámováno neskutečně táhlou melodií a svazujícím zpěvem. Ne, už vás nepustí. Přichází opravdové zaříkání, velká prosba (Fugue), nejstrašidelnější píseň první půlky alba. Věříte, že přijde odlehčení, že se budete moci nadechnout.

Ani náhodou. Dupání, ukulele, slide, chřastící kosti a blues s pazvuky a dvanáctistrunnou akustikou (Tough People). Jedna z nejpovedenějších. Blues v mlhou pohlceném lese. Chcete ji víc a víc, uděláte pro ni cokoli. Rytmus se zrychluje. Ďábelské blues vrcholí. Teď si vás může klidně vymačkat do sklenky. Propadli jste zajíkavému zpěvu a utěšitelským pohlazení. Šepotu i řevu.

Konečně máte šanci si oddychnout. Přichází trochu jiné blues (Three Days in Banjul). Vstřícnější. Místo dusajících pohřebních rytmů klidné vyprávění, povzdechnutí, jen chvílemi hnané do plamenů.

Tranz. Teď už zcela mimo běžnou strukture písně a lásky (Bapalaye). Slyšíte podivný chechot. Hlas drží svoji linii, která se místy míjí s kručící a vrčící kytarou, ukulele se zbláznilo. V půlce se vám zdá, že z mlhy vystupují opět jasné obrysy a píseň se ukazuje v celé kráse. Ano. Na tomhle vykouzlil Young svoje koláže pro Mrtvého muže. Ostatně, v další písni se atmosféra ještě stupňuje (Hot stuff). Osamocený zvuk elektrické kytary a hlas. Z čistajasna rytmus kostí a mincí dopadajících na stůl. Kytara vazbí. Zpomaluje se takřka k zástavě srdce. Nádhera. Vrchol. Vaše tělo je bezmocné, duši už má kdosi jiný. Ví to. Vrací se rytmus a začíná vrcholný a definitivní tanec. Kytara se rozostřuje...

Je po všem. Jen šeptaný popěvek (Wind) nesoucí se nad blaty. Mlha se rozpouští. Záblesk slunce. Nevíte, jestli to všechno byla pravda. Zvedáte se ze země. Slyšíte hlas. Tak tiše, jako z velké dálky. Je krásný. Odkudsi. Do ztracena. Čisté. Konec (Pray Still). Jste ohromeni, ochromeni, zamilováni.

Ne. Tahle deska neposbírá žádné ceny ani milióny posluchačů. Zřejmě ani nedonutí Chloé hrát víc, než bylo její předsevzetí. Směs blues, country a folku přetavených v čarodějnický lektvar buď spolknete, nebo vyplivnete zpět do ohně. Ať se zachováte tak nebo onak, já mám jisto. Chci do té temnoty znovu.