Cirkus Cermaque - Divozemí

Začne-li Jakub Čermák zpívat, les možná nehoří, ale vše je na nohou, jakoby hořet mělo. Co do rejstříku hlasového fondu není žádným velkým zpěvákem, ovšem má něco důležitějšího: silný výraz plachého obyvatele Divozemí. Jako ta srnka v jeho Stříbrném mlýně: má samu horkou lásku k žití.

Ortel „žánrově roztěkané, nevědí kudy a kam“ byl přitom po prvním, nesoustředěném kancelářském poslechu, až nebezpečně blízko. Věci se s nápovědou Čermákova verše „světlo denní / v krev se změní“ jednoduše měly dít až v noci – kdy mé rozpaky pak také skutečně vzaly za své. „Jako matka syna v břiše, tak otce v srdci svírá syn,“ zazpíval Čermák – a najednou bylo dost místa pro všechny, kteří to myslí upřímně.

Je úplně jedno, jestli se hudebníci Cirkusu Cermaque jako příbuzní Kyšperského Květů nebo kladenského Zrní vkusně opírají o české alternativní písničkářství nebo nasávají z folklóru, klezmeru, cikánské muziky či dokonce hip-hopu. Podstatné je, že Čermák sní o svatých otcích a nepřemýšlí o pokoji – jak zpívá ve Svátku hudby. Že mluví o bolavých věcech, které každý z nás zná – jako když se člověk někdy, čertví proč, vyspí s někým, koho nemiluje.

Široká podpora místy až mile „liduškářsky“ znějícího ansámblu, s častým využitím dechových a smyčcových nástrojů, přitom jeho poetického solitéra neubíjí, ale ještě více vystrkuje dopředu. Hudebníci na něj ukazují, opěvují ho a zároveň mu kryjí záda – snad aby tu obnaženou intimitu dokázal unést.

Čermák běží proti větru, tělem zastavuje déšť a s taktikou hltání sněhu polyká hrst květů. Nemusel by. Ale nemůže si pomoct. Srdce má jako přezrálou broskev. Je anděl plný temných stínů. Vykřičník Palach přece pořád hoří…