The Clash - Give 'Em Enough Rope

Ačkoliv v jednotlivostech Give 'Em Enough Rope za prvním albem o krůček zaostává, jako potvrzení výsadní pozice The Clash na punkrockové scéně spolehlivě plní funkci. Především excelentní A-strana je s úrovní debutu minimálně srovnatelná, na pročištěnějším a hutnějším soundu získává dokonce i nějaké ty body navíc. Čítankový otvírák Safe European Home střídá adaptace americké písně s irskými kořeny When Johnny Comes Marching Home z dob občanské války, kterou kapela pod názvem English Civil War aktualizovala do podoby protipravičáckého chorálu. Stejnou energií, nápady i melodickou invencí srší i následující Tommy Gun, Julie's Been Working for the Drug Squad a Last Gang in Town.

S druhou polovinou přicházejí drobná zakolísání, ale pokud Guns on the Roof nebo Cheapskates zrovna neaspirují na status clashovské klasiky, ještě to neznamená, že by si zasloužily přeskakovat. Navíc bilanci dostatečně vyrovnává odlehčenější Stay Free se zpěvem Micka Jonese i závěrečná nesentimentální hymna punkové subkultury All the Young Punks.

Kapelu sice s následující deskou čeká podstatně větší vývojový posun, ale i Give 'Em Enough Rope dokládá postupné vyzrávání. O zvuku už byla řeč, ale i většinovým autorům Strummerovi a Jonesovi jde práce čím dál lépe od ruky. Jejich aranžérský i kompoziční důvtip vzdaluje songy The Clash žánrovému stereotypu, zároveň jim ale nechybí potřebné ostří a zničující nasazení. Horká linka na Jamajku, kterou The Clash zprovoznili na své prvotině, je sice dočasně odpojená, ale pestrost a přesahy albu nechybí. Skotačivou Julie's Been Working for the Drug Squad pomáhá rozhýbat piano Allena Laniera z Blue Öyster Cult (producent alba Sandy Pearlman byl dlouholetým spolupracovníkem právě této hardrockové legendy), v Drug-Stabbing Time je ke slyšení saxofon, Stay Free dýchá popovou uvolněností, Guns on the Roof rozjíždí riff vypůjčený od The Who, místy můžeme dokonce zaznamenat náběhy na kytarová sóla.

Čtveřice, v níž od minulé desky nahradil Terryho Chimese nový bubeník Topper Headon s jazz/progrockovou (!) průpravou, působí fantasticky sehraně a semknutě. Koncert a nahrávka jsou dvě různé věci, ale The Clash se daří tu nabuzenou pódiovou horečku alespoň částečně přenést i do studia. Jestliže songwriting je tentokrát nepatrně rozkolísaný, nápřah má skupina pořád neskutečný. Žízeň po rock'n'rollu z ní jenom tryská a levicový idealismus (který je navíc v daném časoprostoru ospravedlnitelný) vem čert.