The Clash - London Calling

Ortodoxnímu pojetí britského punku dávají The Clash na svém třetím albu definitivní a okázalé sbohem. Razantní změna orientace je zcela záměrná a jedním z jejích klíčových impulzů je přítomnost technicky nadstandardně disponovaného Toppera Headona za bicími. S kapelou natáčel už minulou desku a rozdíl mezi jeho precizní hrou a poněkud těžkopádným bubnováním Terryho Chimese na debutu byl už tehdy markantní. A protože Joe Strummer, Mick Jones a Paul Simonon jsou hlavy otevřené, řekli si zřejmě, že by byla škoda se s takovým šikovným chlapíkem za škopky omezovat jen na punkovou malou násobilku. V tu chvíli bylo zaděláno na jackpot.

Devatenáct songů, kterým během roku 1979 vdechli život, tvoří přepestrou mozaiku srovnatelnou svým záběrem s Bílým dvojalbem od Beatles, i když London Calling působí přeci jen soudržněji díky neučesanému punkovému fundamentu tvořícímu pozadí celé desky. I na těch nejmelodičtějších kouscích, které můžeme směle označit slůvkem pop (Spanish Bombs, Lost in the Supermarket, Lover's Rock, Train in Vain), ulpívá trocha sympatické špíny. Jedním z faktorů, který spolehlivě blokuje přístup do světa spotřební popmusic, je i rajcovně obhroublá dikce Strummerova vokálu. Ten dominuje většině písní, několikrát ale přenechá prostor o něco uhlazenějšímu Micku Jonesovi (v jednom případě i Paulu Simononovi), případně se oba hlasy skvěle doplňují v jedné písni.

Pozornost kapely při skládání přitahoval zejména dřevní rock and roll, s nímž se natěsno setkávala na amerických štacích. To ostatně hlásá už výtvarné pojetí obalu, skládající hold albové prvotině Elvise Presleyho. The Clash ovšem nasáli i vlivy rhythm'n'bluesové, jazzové, novovlnné a v neposlední řadě také jamajské. Ty nesměle osahávali už na debutové desce v coveru Police & Thieves, jejich aktuální pokusy jsou ovšem podstatně zralejší. Reggae feeling v písních Rudie Can't Fail, The Guns of Brixton (právě tu napsal i nazpíval basák Paul Simonon) a Revolution Rock (další předělávka jamajského hitu) je mnohem přesvědčivější, zároveň ale originálně uchopený. Okamžitě víme, že posloucháme naštvané bílé kluky z Anglie, nikoliv dredaře z Kingstonu, a to platí i pro zdařilý cover Wrong 'Em Boyo křepčící v rytmu ska.

Rozmanitost aranží je nesrovnatelná s dosavadní tvorbou, ale nadčasová svěžest písní vyplývá především z faktu, že v nich vynalézavost jde ruku v ruce se střídmostí. Tu a tam slyšíme piáno, často se vloží dechová sekce (Jimmy Jazz, Rudie Can't Fail, The Right Profile, Wrong 'Em Boyo a další), ale většinou je to prostě rocková kapela v základním obsazení, která nehraje víc not, než je potřeba. Pouze skladbu The Card Cheat skupina zdvojením nahraných partů záměrně posunula k ryčnému springsteenovskému soundu. Ostatně ani punkové přímosti se The Clash zdaleka nezříkají. Je slyšet v urgentním beatu burcujícího otvíráku London Calling, odsekávaných riffech Clampdown a v o něco kultivovanější podobě i v chytlavé Death or Glory.

Pravověrným vyznavačům “'76 punku” mohlo dvojalbum připadat když ne jako zrada, pak alespoň jako vyměknutí. The Clash ovšem nejen že zůstávají v textech nesmlouvavými společenskými glosátory, ale i jejich muzika si přes nebývalé stylové rozpětí uchovává strhující náboj a mladistvý šmrnc. Je oslavou rocku jako takového, nenechává se svazovat křečovitým lpěním na dogmatech doznívající hudební revolty. Kdybych někdy musel vybírat příslovečných deset alb pro pobyt na pustém ostrově, bylo by to trýznivé martýrium, ale jisté je, že London Calling by bylo jedním z nejžhavějších kandidátů.