Cocteau Twins - Head over Heels

Ptáče jménem Cocteau Twins, které se na albu Garlands vylíhlo z post-punkového, gotikou žíhaného vejce, tehdy ještě leccos dlužilo svým rodičům, ponejvíce pak rukopisu Siouxsie and the Banshees. Rozkoukalo se ale velmi rychle a už s o rok mladší deskou se z větší části zbavilo zbytků epigonských skořápek, načechralo si peří a podniklo první smělé letecké pokusy za vlastní svébytností. Zlověstnost a ponurost postupně vyklízí pole pro andělské levitace a sdělení se čím dál víc přesouvá do oblasti přeludů, snů a fantazií.

Navrstvené kytary Robina Guthrieho předvádějí podstatně pestřejší zvukovou škálu než jen řezavý post-punkový skřípot jako na debutu. Skládají se do zastřených, rozpitých ploch, z nichž tu a tam ještě vyplave ostřejší obrys, vlní se a cinkají, někdy jsou strašidelně hutné, jindy připomínají nadýchanou pavučinu, píseň In the Gold Dust Rush dokonce opojně provzdušňuje zvonivá akustická kytara. Vesměs důkladně naechované či jinak zkreslené bicí, které kytarista nadále vytváří za pomoci automatu, tak přestávají být odosobněnou pomůckou a podtrhávají magické abstraktno kytar a zpěvu do něhož jsou pohroužené. Po odchodu Willa Heggieho se Guthrie ujal i baskytary a tak jediné, co na desce neprošlo jeho prsty, je třepotavý saxofon ve skladbě Five Ten Fiftyfold kreditovaný tajemné osobě jménem Ally.

Robin Guthrie je nesporně šikovný kytarista a zvukový inovátor a na Head Over Heels na to poprvé zřetelně upozorňuje, ale ruku na srdce, tím nejvábivějším elementem v hudbě Cocteau Twins byl vždycky jedinečný hlas Elizabeth Fraser. Oproti pozdějším nahrávkám ještě není tak odhmotněný a mihotavý, zní zatím relativně civilně a zemitě, ale vývoj směrem k větší éteričnosti je v písních jako Sugar Hiccup, In the Gold Dust Rush nebo Musette and Drums jasně patrný. Teď už by si ji se Siouxsie Sioux nikdo nespletl. V nespoutané obrazotvornosti snových textů hraje stále větší roli zvukomalba, už jen názvy písní prozrazují snahu aby především lahodně a zároveň tajemně zněly, jejich konkrétní smysl je nejen podružný ale snad i nežádoucí.

Proměna nicméně ještě není zcela dokonána. Zbytky post-punkových temnot přetrvávají v některých agresivnějších kytarových rejstřících i strnulejší rytmice, ve svižně vířící písni In Our Angelhood lze stále vystopovat otisk zmíňovaných Siouxsie and the Banshees. Ale i tyto známky právě probíhajícího přerodu lze vnímat jako plus. Posluchač má možnost sledovat jak se tu na pozadí povědomých vzorců právě rodí něco vzrušujícího a dosud neslyšeného. Pro zrození dream popu a příbuzných stylových odnoží představuje Head Over Heels každopádně jeden z klíčových momentů.